Alexander Dubček by dnes oslavil 90 let: Jeho smrt dodnes budí dohady!
4 fotografie
Pro mnoho Čechoslováků se stal doslova symbolem šance na svobodu. Lidé žijící v komunistické diktatuře právě k němu vzhlíželi a doufali, že díky němu se budou moct přestat bát mluvit otevřeně, že budou moct cestovat, číst co chtějí, sledovat filmy které chtějí a neriskovat při tom, že skončí ve vězení.
To on stál na počátku tzv. Pražského jara, osmi měsíců, kdy se zdálo, že do Československa přichází svoboda. Právě dnes by se člověk, který věřil v politiku s lidskou tváří, dožil 90 let. Jeho jméno zní Alexander Dubček.
Od narození komunistou
Alexander Dubček se narodil v roce 1921 v Slovenském Uhrovci. Otec malého Alexandera byl tesař, který pracoval několik let v USA, kde se stal přesvědčeným komunistou. I proto odjela celá, velmi silně levicově zaměřená, rodina Dubčekových v roce 1925 do Sovětského svazu pomáhat s budováním komunismu.
Vrátili se v roce 1938 a přesto, že kovaní komunisté byli trochu rozčarování z fungování sovětské společnosti, bylo politické smýšlení Alexandera od malička v podstatě dané.
Politická kariéra
Po válce, během které Dubček bojoval ve Slovenském národním povstání, se zapojil do stranické politiky a v roce 1955 odjel do Moskvy studovat politické vědy. Zde se setkal mimo jiné i s budoucím vůdcem tzv. perestrojky Michailem Gorbačovem. O tři roky později se vrátil do Bratislavy a stal se stranickým tajemníkem a členem ÚV Komunistické strany Slovenska.
Na počátku 60. let ve straně fungoval jako jakýsi rebel, mimo jiné proto, že bojoval za rehabilitaci lidí odsouzených v 50. letech ve zmanipulovaných politických procesech, například i Gustáva Husáka, který mu o pár let později vrazil pomyslnou kudlu do zad během vpádu vojsk Varšavské smlouvy.
Pražské jaro
V lednu roku 1968 se v ÚV KSČ v souvislosti s celosvětovými politickými a společenskými změnami šířilo napětí, které skončilo tím, že se Alexander Dubček, původně jako kompromisní řešení, stal prvním tajemníkem ÚV KSČ. Začala nová éra české společnosti, která ale bohužel neměla dlouhého trvání. Dubček prosadil svobodu tisku, částečně se otevřely hranice, společností se začal šířit duch svobody.
To se samozřejmě nelíbilo Sovětům, kteří se obávali o ztrátu svého vlivu. Sen o svobodě trval pouhých 8 měsíců. Ukončen byl rázně v noci z 20. na 21. srpna 1968 vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Dubček a jeho nejbližší spolupracovníci byli zatčeni a uneseni do SSSR, kde je Leonid Brežněv donutil podepsat připravený protokol, kterým popřeli celé Pražské jaro, přijali »bratrskou pomoc« vojsk a otevřeli tím cestu k tzv. normalizaci. Dubček se stal v podstatě loutkou v rukách Sovětů a jeho politická moc pomalu mizela v nenávratnu.
Návrat a rychlá smrt
Dubček se před rokem 1989 nezúčastňoval disidentských aktivit přesto, že byl v roce 1970 vyloučen ze strany. Jeho popularita výrazně klesla, protože mimo jiné podepsal v roce 1969, ještě jako předseda Federálního shromáždění, tzv. pendrekový zákon, dovolující perzekuce demonstrantů. Zpátky na výsluní se dostal během listopadových událostí roku 1989. Stál po boku Václava Havla a jeho popularita opět dosáhla nebeských výšin.
V roce 1992 se stal předsedou Sociálnědemokratické strany Slovenska. Při cestě na zasedání Federálního shromáždění 1. září 1992 auto s Alexanderem Dubčekem vyletělo ve velké rychlosti z dálnice kousek u Humpolce, Dubček vypadl z auta a utrpěl těžká zranění.
Více než dva měsíce bojovali lékaři v nemocnici o jeho život, boj ale 7. listopadu prohráli. O smrtí Dubčeka se dodnes spekuluje, některé teorie mluví i o vraždě, hlavně proto, že o tři dny později měl v Moskvě svědčit před soudem o zločinech KGB.
Dubčekův syn Pavol: Táta nebyl žádný slaboch!
Alexander Dubček měl tři syny. Peter byl poslanec a ekonom - zemřel letos v březnu, Milan je slovenským velvyslancem v Etiopii a nejstarší Pavol je lékař. Právě Pavol o svém otci promluvil…
Váš otec byl už dávno před rokem 1968, od konce padesátých let, vysokým stranickým činitelem – jaké to bylo vyrůstat v rodině stranického bosse?
„Táta byl odjakživa jiný než ostatní funkcionáři. Nechtěl se vyvyšovat, cítil se dobře mezi normálními lidmi. To se přenášelo i na nás děti. Měl jsem s bratry úplně normální dětství. Žili jsme velmi skromně, chodili jsme do normálních škol. Neměli jsme žádné výhody. Rodinu stmelovala hlavně maminka, ta vytvářela otci dokonalé zázemí.“
Kritici vašeho otce líčí jako hodného, ale slabého člověka. A dogmatického komunistu.
„Ani jedno není pravda. To říkají ti kavárenští hrdinové, kteří se prohlásili za revolucionáře, když už o nic nešlo! Třeba pan Pithart takhle mého otce označoval, když se chtěl stát prezidentem. Přitom Petr Pithart v době, kdy mě sledovala StB a já nemohl vykonávat svou profesi v Bratislavě, dostudoval a u nás na Záhori dělal politruka čety na rakouské hranici.“
Přivítal váš otec listopad 89?
„Samozřejmě. Vzpomínám si, že jsme šli na procházku po bratislavském Slavíně. Najednou mě chytil za ruku. Řekl mi dojatě: Dvacet let jsem bojoval, a teď to konečně přišlo. Ale z toho, co se dělo v následujících letech, byl rozpačitý.“
Co mu vadilo, restituce?
„Restituce ani v nejmenším. S návratem majetku plně souhlasil – vždyť jeho strejda, když přišel ze Spojených států, měl krejčovskou dílnu. A za socialismu mu ji zlikvidovali. Vadilo mu, jak se začal ve velkém rozkrádat státní majetek, jak si politici pod rouškou privatizace připravovali cestu k milionovým tunelům.“
Jak jste prožíval dobu, kdy otce v roce 1968 zatkli?
„Nebyl jsem u toho, studoval jsem na medicíně v Bratislavě. Měl jsem strach, co se bude dít a vážně jsem uvažoval o odchodu do zahraničí. Maminka mi to ale rozmluvila.“
S tátou jste o tom nehovořil?
„Nebyla příležitost. V té době se nedalo hovořit otevřeně. Když se po několika týdnech vrátil z Moskvy, byl otřesený. A taky byl zraněný.“
Jak?
„Měl poraněnou bradu. Prý spadl. Já jsem chirurg traumatolog, vím, že na bradu se většinou nepadá.“
Když se váš otec zabil při autonehodě, říkalo se, že to mohl být násilný čin. Že Dubček stál v cestě rozdělení státu...
„Ani ne tak rozdělení státu, jako rozkrádání státního majetku. On by nedopustil takové vytunelování zdrojů v Čechách i na Slovensku, ke kterému došlo. Vždyť právě proto na něj jako na komunistu útočili a skuteční bolševici Adamec a Čalfa, získali rozhodující státní funkce.“
Stále si myslíte, že ta jeho nehoda byla podivná a že to nebylo správně vyšetřeno?
„Ano, stále mám pocit, že v okolnostech smrti mého otce existují podivnosti. Proč třeba nepustili odborníky z firmy BMW k vyšetřování nehody a spokojili se s technickou expertizou ČVUT? Těch problematických věcí je víc, ale já už se k tomu nechci vyjadřovat.“
4 fotografie
