Týraná Petruška: Táta ji málem upálil!
Před čtyřmi lety zanedbaná a týraná holčička, kterou zachránil před jistou smrtí štěkající pes a cizí lidé. Dnes princezna s vlásky jako prstýnky, na níž nepoznáte, že o ni rodiče ztratili zájem a »věznili« ji v dětské postýlce v tmavé garsonce, kde měla jen jediného kamaráda, starého sešlého vlčáka. Nyní se nad Petruškou (6) osud snad definitivně ustrnul a po dlouhých letech bude moct jít z Klokánku k nové mamince a tatínkovi, k někomu, kdo ji poprvé v životě bude milovat.
„Byla k nám umístěna v roce 2006 předběžným opatřením poté, co ji sousedé zachránili před jistou smrtí,“ začíná vyprávět její příběh doktorka Leona Koutenská z Klokánku, zařízení rodinné péče Fondu ohrožených dětí. Máma o Petrušku neměla zájem, staral se o ni jen táta.
Ten ale více času než s dcerou trávil v hospodě. V garsonce, kde byl nesmírný nepořádek, zima a zápach z výkalů, byla většinu času sama, jen s vlčákem upoutaným na řetězu. Přestože lidé poukazovali na špatnou péči, úřady se spokojily s otcovým slibem, že bude dceru dávat do školky...
Dva dny nato v bytě vypukl požár. Táta se nad sebou po důtce od sociálky zamyslel a dal upéct kuře. Aby si zpříjemnil čas, kdy je jídlo v troubě, odešel opět do hospody. Na dceru i oběd zapomněl... Petrušku tehdy zachránil zuřivým štěkotem jediný přítel – pes. Sousedé a hasiči ji na poslední chvíli vynesli z bytu stravovaného plameny.
„Po přijetí u ní převládalo stereotypní kývavé houpání, špatně chodila, padala, evidentně nebyla zvyklá na prostor. Nemluvila, vydávala jen skřeky. Bylo i podezření na sluchovou vadu, která se nepotvrdila, podle lékařky bylo na vině silné zanedbání a nedostatek podnětů,“ vyjmenovává doktorka Koutenská. Chodit začala téměř až ve třech letech a mluvit ještě o rok později.
Kromě tet a psycholožek, které se o Péťu v Klokánku staraly, jí opět pomohl hafan. „Byla zvyklá na přítomnost psa, využili jsme toho a pomocí canisterapie – terapie se psem – jsme jí pomohli s uvolňováním úzkosti, vyjadřováním emocí i objevováním nových podnětů,“ popisuje doktorka Koutenská.
Máma Petrušku nikdy nebyla navštívit, táta přišel jednou za čas, z původní rodiny se své vnučce nejvíc věnovala babička. „Chodila jednou za měsíc, přinesla sladkosti a společně si hrály,“ líčí doktorka Koutenská. Právě sporadické otcovy návštěvy prodlužovaly Petruščin pobyt v Klokánku a oddalovaly možný odchod do adoptivní rodiny.
Nakonec se na ni přece jen nedávno usmálo štěstí. Soud zbavil biologické rodiče rodičovské zodpovědnosti a Péťa konečně vykročí do lepšího života – k nové mamince a tatínkovi.
Petrušku všechno naučili v Klokánku.
