Zázrak jménem transplantace plic - Daniela (34): Mám plíce od mrtvého dárce
Život se selhávajícími plicemi si zdravý člověk nedovede představit. Každý nádech znamená obrovskou námahu, čtyřiadvacet hodin denně má nemocný pocit, jako by ho někdo rdousil. Česko patří v počtu transplantací mezi světovou špičku.
Při transplantaci plic jde doslova o minuty. Pro Danielu Buryovou (34) z Ostravy přiletěl lékařský vrtulník uprostřed noci a dopravil ji do pražského Motola. „Řekli mi, že pro mě mají plíce. Člověk se v té rychlosti ani nemá čas bát,“ říká mladá žena, která trpěla cystickou fibrózou. „Před operací jsem vlastně ani nežila. Nemohla jsem nic dělat, stále jsem se dusila a jen jsem čekala na transplantaci,“ popisuje Daniela Buryová.
Bez pomoci lékařů by jí zbývalo jen pár měsíců života. Dnes sice bude muset do konce života užívat léky, jinak je ale vlastně bez omezení. Vyučuje angličtinu a má přítele. Náročnou operaci u nás »umí« pouze profesor Pavel Pafko a docent Robert Lischke z pražské nemocnice v Motole. Plíce se transplantují od mrtvého dárce. Pokud si ale někdo vysloveně nepřeje, aby jeho orgány po jeho smrti někomu posloužily, může udělit nesouhlas. Takových lidí je u nás v registru pouze přibližně tisíc.
„Existuje pak etický problém, jak se zachovat v situaci, kdy člověk, který odmítá, aby se v případě smrti stal dárcem, sám potřebuje transplantaci,“ zamýšlí se profesor Pafko. V Česku se plíce transplantují 13 let, od té doby provedli čeští lékaři 145 transplantací. Krátkodobě přežívá přes 90 procent pacientů. Rok od operace přežije asi 80 procent pacientů, pěti let se dožívá více než polovina.
