Já rakovinu porazila, manžel ne! Jaroslava Neuwirthová (67) z Havířova, příběh ženy, která přežila zhoubný nádor hrtanu i plic
Jaroslava Neuwirthová (67) z Havířova slyšela ve svém životě hned dvakrát jednu z nejhorších vět: »Máte rakovinu«. Dnes je zdravá, plná vitality, i když... Každé tři měsíce při pravidelné kontrole trne hrůzou. A pokaždé se sama sebe ptá: „Měla bych znova sílu zvládnout tu hrůzu znova?“
V roce 1998 šla Jaroslava k obvodnímu lékaři s obyčejným škrábáním v krku. „Dostala jsem léky a myslela si, že je to jen nachlazení. Ten pocit, že mě něco škrábe v krku, ale neustal,“ vzpomíná na dobu, kdy začalo její těžké období. Následovalo vyšetření a diagnóza: nádor na hrtanu. „Byl to šok. A vyrovnat se s tím nešlo. Zvlášť když mi řekli, že přijdu o vlasy, zuby, dostanu slavíka a možná budu mluvit jen přes něj. A hlavně ten pocit, že na rakovinu umírá mnoho lidí,“ vypráví Jaroslava dnes už pevným hlasem.
Operace měla proběhnout v nemocnici v OstravěPorubě. Tam ale ošetřující lékař pacientku svým chladným přístupem vyděsil natolik, že se rozhodla operaci podstoupit ve FrýdkuMístku. „To se nedalo porovnat. Psychika hraje v takto těžkých onemocněních podstatnou roli. A myslím, že právě primáři Komínkovi a jeho týmu vděčím, že jsem to zvládla,“ říká Jaroslava, která přesto, že prodělala po operaci ještě mrtvici, se za podpory rodiny a manžela vrátila opět do normálního života a hltala ho plnými doušky.
Šťastný život trval jen necelých pět let. „Byli jsme šťastní a cítila jsem se naprosto zdravá. Tou pohodou jsem hodně přibrala, protože mi chutnalo. Proto, když mi šla nějaká kila dolů, byla jsem vlastně ráda. Říkala jsem si, jak jsem zase krásně štíhlá. To se ale nelíbilo lékařům a poslali mě na vyšetření. V žádném případě jsem si nepřipouštěla, že mi něco je. O to větší rána byla, když mi řekli ,máte velký nádor na plicích̔. Ty pocity se nedají ani vyjádřit. Opět ta hrůza, která mě čekala, a neustále myšlenky – já umřu. Přece ještě nechci,“ doplnila Jaroslava.
Odebrání velké části pravé plíce provedli v motolské nemocnici v Praze. Následovala chemoterapie a dny únavy, nevolnosti. Rána, kdy na polštáři zůstávaly chomáče vlasů. Jaroslava se stala bezmocnou, odkázanou na pomoc druhých, především manžela. Šťastný život už ale ženu nečekal. Jen co se dostala z nejhoršího, přišla další rána osudu a role se otočily. „V roce 2006 těžce onemocněl manžel a tentokráte se já dívala, jak mi mizí před očima. Snažila jsem se mu vrátit tu péči, kterou dal on mně. Nicméně letos v červnu manžel umřel. Snažím se, jsem šťastná, že já žiji, ale to prázdno nedokážu vyplnit,“ dodává se slzami v očích Jaroslava.
