Martina Šafránková (23): Leukemie přišla po porodu... A pořád nade mnou visí vykřičník!

Martinin příběh přitom začal úplně banálně. Mladá žena si myslela, že má chřipku. Vypovídaly o tom vysoké teploty, které ji postihly. Prášky ale nezabíraly, a Martina doma dokonce zkolabovala. Manžel ji zavezl na vyšetření do motolské nemocnice a poté ji lékaři s vážným podezřením na leukemii poslali na hematologii do pražské Všeobecné fakultní nemocnice. „Říkala jsem si, že je mi teprve dvacet dva let, a nevěřila jsem, že by to mohla být rakovina. Byla jsem půl roku po porodu a myslela jsem, že jsem unavená z péče o syna. Trošku jsem krvácela z dásní i nosu a byla bledá. Ale to bylo všechno,“ vzpomíná.

Jenže lékaři jí odebrali vzorky kostní dřeně z hrudní kosti. A bylo jasno. „Řekli mi, že mám akutní promyelocytární leukemii,“ vypráví Martina.

Tento typ leukemie je vzácný a naštěstí poměrně dobře léčitelný. Je způsoben nádorovým hromaděním jednoho typu nezralých bílých krvinek, které pak přestanou plnit svou obrannou funkci. V případě Martiny se jednalo o akutní formu, která má velmi rychlý průběh. Pokud se nemoc rychle nezačne léčit, může dojít k úmrtí.

Martina už v nemocnici zůstala na celý měsíc. Chemoterapii dostávala každý druhý den a prvních deset dní pro ni bylo kritických. „Nejhorší bylo, že jsem musela ležet v nemocnici a nemohla být se synem a manželem. Řekla jsem manželovi, ať si nemyslí, že ho po roce a půl manželství nechám samotného. Že kdybych umřela a on si našel novou ženu, budu ho chodit strašit,“ popisuje s černým humorem Martina.

Vzpomíná i na to, jak rakovinu prožívala fyzicky. „Zvracela jsem, vypadaly mi vlasy. A když už jsem se dostala z nemocnice, prospala jsem celý den a o malého se starala maminka. Také jsem musela pít jen balenou vodu a nesměla jíst třeba nivu nebo krájené salámy, hrozilo riziko infekce kvůli plísním a bakteriím. Zdravému neublíží, ale mě by mohly vážně ohrozit,“ vysvětluje.

Naposledy si Martina kvůli chemoterapiím poležela v nemocnici letos v únoru. Pak ještě dostala dvě dávky ambulantně.

Když ale přijde řeč na příčiny onemocnění, přiznává, že je neznají ani lékaři. „Nekouřila jsem, ani nepila. Možná to bylo stresem a vyčerpáním. Pracovala jsem jako servírka opravdu nonstop, přechodila jsem hodně chřipek,“ popisuje.

Dnes mladá maminka bere udržovací kúru, která bude trvat dva roky. Jednou týdně má naordinovánu chemoterapii ve formě tablet, jednou měsíčně chodí na kontrolu a jednou za tři měsíce na odběr kostní dřeně.

A jak Martina sama říká, pořád musí být ve střehu. „Žiju s vykřičníkem nad hlavou, aby se ta nemoc nevrátila. Vrací se sice jen u jednoho procenta pacientů, ale stejně nevíte. O syna a domácnost se už postarám. Člověk se teď také víc hlídá. Za svůj život bych chtěla poděkovat lékařům Jiřímu Schwarzovi a Michalu Koubovi, kteří mě zachránili,“ říká.

A co sama radí ostatním stejně postiženým pacientům? „Hodně o té nemoci mluvte, pomůže to. Rozhodně se jí ale nepoddávejte a doufejte...“