Marie Brázdová, majitelka zámku Líčkov: Na tom obrazu jsem já! To jediné mi zbylo...

A zatímco ve filmech bývá majitel zámku od hlavy až k patě ověšený zlatem, v garáži mu stojí jeden RollsRoyce vedle druhého a kolem něj pobíhají sluhové v bílých rukavičkách, tahle nenápadná dáma vlastníma rukama každý den pracuje na tom, aby se zámek, který jí byl vrácen, alespoň trochu podobal tomu, co si pamatuje ze svého mládí…

Z ruin vyrostl klenot

Značně zchátralý a půl století neobydlený zámek Líčkov mezi Louny a Žatcem koupil malíř Oskar Brázda (†90) v roce 1925, když se vrátil z Itálie se svou první manželkou, švédskou hraběnkou Amelií Posseovou. Obnova sídla, které malíř koupil za cenu stavebního materiálu, si vyžádala mnoho úsilí a především financí. Dílo se zdařilo a prostory rekonstruovaného zámku poctívali návštěvou například prezident T. G. Masaryk, jeho syn Jan, Edvard Beneš a další slavné osobnosti.

Nevěděla, že bude zámeckou paní

Zhruba po roce se ve stejnojmenné vesnici Líčkov narodila v rodině Weissových holčička, které dali jméno Maruška. Charizmatický, tehdy téměř čtyřicetiletý malíř, určitě netušil, že v podhradí právě spatřila světlo světa jeho budoucí manželka. Ale na první setkání s ní si musel počkat ještě dlouhých devatenáct let. Stalo se tak až po skončení války, když jeho zámek opustili Němci. Tehdy potkal při procházce devatenáctiletou dívenku, která jeho umělecké oko na první pohled zaujala. „Požádal mě, jestli bych mu nechtěla stát modelem, a já souhlasila. To byl i začátek našeho vztahu. Pamatovala jsem si ho jako malá, ale tenkrát jsem už byla slečna. Když jsem to řekla mamince, doslova se zhrozila. Doufala, že při tom nebudu nahá, ale na akty stejně došlo,“ usmívá se potutelně Marie Brázdová. Ta si svého budoucího chotě pamatovala od dětství.

„Když Oki zámek koupil, vybudoval ze staré stodoly českou školu, a zasáhl tak do života nejen naší rodiny. I když byl tatínek Němec, já jsem tam chodila do školky a moji starší sourozenci do školy. Jeden mladý učitel si dokonce namluvil mou nejstarší sestru,“ vzpomíná stále čilá zámecká paní.

Němci jsou pryč, jenže...

V roce 1938 byla obec odtržena od Československé republiky, Otakar Brázda se rozvedl a Amelie Posseová odjela s oběma syny do Švédska. Zámecký pán byl zatčen gestapem a jen díky kontaktům bývalé manželky na švédskou vládu byl propuštěn. Zpět na zámek však nesměl, proti své vůli byl odstěhován do Dobříše. Po válce nalezl objekt rozkradený a zdevastovaný německými vojáky. Velkou část svých nejmilejších obrazů již nikdy nespatřil.

...komunisti působili další zlo!

Poválečná euforie netrvala dlouho, přesněji řečeno do roku 1948. Německé okupanty vystřídali komunisté a z historické památky se stal postupně státní statek s ubytovnou pro brigádníky, skladem a vývařovnou. Zámeckého pána a jeho milovanou a inspirativní Mařenku tentokrát nevystěhovali. Zato jim v jejich zámku vymezili byt. „Čtyřicetiletá vláda komunistů se sice na zámku citelně podepsala, ale díky tomu, že jsme v objektu bydleli, jsme hodně věcí zachránili. Například místní kapli s oltářem, ze které udělali sklad. S Okim jsme často záplatovali i střechu. Několikrát nás chtěli vystěhovat, naposledy mě samotnou dvanáct let po manželově smrti v roce 1989. Ale to už nestihli,“ vzpomíná zámecká paní, která se za Oskara Brázdu provdala až po smrti jeho první ženy Amelie. Ta zemřela ve Švédsku v roce 1957. „Byla to skvělá žena, měly jsme se moc rády. Ve Švédsku se stala vůdčí osobností v protifašistických aktivitách a hodně udělala i pro náš stát. Osobně se přátelila i s Miladou Horákovou. Od prezidenta Beneše dokonce obdržela řád Bílého lva I. třídy. Její portrét stále visí v zámecké obrazárně,“ dodává Marie Brázdová, která se svým o čtyřicet let starším manželem prožila krásný život. Oskar Brázda zemřel v roce 1977 ve věku devadesáti let.

Zámek bez služebnictva

Zdevastovaný zámek byl nakonec vrácen původní majitelce, jenže to znamenalo hlavně problémy. Zámek a jeho údržba včetně elektřiny a topení spolyká spousty peněz, zámecká paní však nemá na rozhazování. Peníze z pronájmu polí pokryjí jen nejnutnější výdaje, a tak se musí ve svých dvaaosmdesáti letech pořádně ohánět. V objektu je otevřená galerie, kde probíhá stálá výstava obrazů Oskara Brázdy, pořádají se zde různé kulturní akce, koncerty, pouti a také svatby. „Abych mohla nechat opravit část fasády a ve svém pokoji opravit okna, musím prodat nějaké pole. Je to ode mě sobecké, ale jiné východisko není. Jeden pán mi chodí sekat trávník, o víkendu je tu průvodkyně, ale hodně věcí, včetně úklidu, si udělám sama,“ říká žena, která by mohla zámek okamžitě prodat a svůj život dožít v bohatství a přepychu. K majetku ji však váže odpovědnost a hlavně vzpomínky na mládí a na jejího milovaného Okiho.