Vlak smrti: Než jsem té holce stačil pomoci, zemřela...
STUDÉNKA – Cestující, hasiči, záchranáři i lidé z okolí, nikdo z nich už v životě nezapomene na hrozivé datum 8. 8. 2008. Den, kdy těsně před rychlík EuroCity Comenius spadl most a vlak do něj v devadesátikilometrové rychlosti najel. A nutno dodat, že mnohé z výpovědí vhání slzy do očí.
Výpovědi lidí z místa neštěstí
..
Pavel: Najednou přestala dýchat...
Pavel (22) pracuje ve firmě poblíž místa neštěstí. Právě s kamarády dosvačil, když uslyšeli tupou ránu, brzdění vlaku, po kterém následovalo ticho.
„Utíkali jsme k místu tragédie a zdálky jsme viděli, jak se houpou troleje. Doběhli jsme v okamžiku, kdy vlak brzdil, a viděli jsme oblaka dýmu, zeminy a létajících kamenů. Dělníci na nás křičeli, ať tam nechodíme, že mohou být troleje pod napětím,“ vzpomíná mladík. Pak běželi za křikem zraněných lidí, Otvírali zaseknuté dveře vagonů, jedny museli rozbít železnou tyčí. Za nimi viděli pořezanou průvodčí a několik cestujících. V ostatních vagonech rozbíjeli okna, aby mohli lidé ven. „Ve voze poblíž zaklíněné mašiny byli dva lidé, jeden chtěl desku na zpevnění nohy a o druhém nám řekl, že už mu nepomůžeme, že má střeva venku. Také jsme viděli mladou holku, jak seděla rozkročmo a na sobě měla kus betonu. Prudce dýchala, najednou se nadechla a před námi zemřela,“ líčí neštěstí Pavel. Když později pomáhali hasičům, narazili na muže s amputovanou nohou nad kolenem, byl při vědomí.
„Byly to nejhorší okamžiky mého života. Když jsem se potom vrátil na firmu, sedl jsem si na bednu s nářadím a pak už nic nevím. Probral jsem se až v kanceláři a před sebou jsem měl štamprli,“ říká mladý muž, který nezištně pomáhal lidem v nouzi. Je přesvědčen, že příště by v podobné situaci pomohl někdo jiný jemu.
Záchranářka Marcela: Bylo to horší, než jsme čekali!
Stejně jako hasiči, byli první na místě také zdravotníci. Záchranářka Marcela (37), členka RZP Studénka, na páteční dopoledne nikdy nezapomene. „Když jsme jeli na místo neštěstí, věděli jsme, co nás čeká. Nepočítali jsme ale, že to bude tak dramatické, jak to ve skutečnosti po příjezdu bylo. Byl to jeden z nejtěžších zásahů, jaké jsme zažili. V takových situacích není čas na pocity, vše člověku dojde až mnohem později,“ říká žena, která si ve své profesi s muži v ničem nezadá.
Katka: Počítala jsem vteřiny do nárazu...
„Už abych měla u sebe děti a pak to bude už fajn,“ řekla zraněná Katka (25), kterou jsme zastihli v nemocnici v Bílovci, vzdáleném 9 kilometrů od Studénky. S dětmi – sedmiletým Sašou a čtyřletou Barborou – a přítelem Standou (28) se vraceli z dovolené z Karviné do Kolína. „Dcera seděla u okénka ve směru jízdy, já naproti ní. Pak přišlo to prudké brzdění. Byl to strašný pocit. Ležela jsem na holce a počítala vteřiny do nárazu. Doufala jsem, že už to skončí. Můj chlap byl v ten moment s klukem na WC a náraz vymrštil Sašu až ke stropu. Standa ho chytil a nohou urazil umyvadlo,“ popisuje atmosféru havárie přímá účastnice Katka. Potom si vyndávala malé střepy z hlavy a průvodčímu, který se v kupé objevil, ošetřila zraněný nos. Sama vyvázla s pořezanou hlavou, rukama, otřesem mozku a poraněným kolenem. Z vlaku se dostali ven na druhé straně než ostatní cestující, takže tu hrůzu a sténání raněných neviděli. Zbytek rodiny utrpěl jen menší pohmožděniny, a když je neznámí lidé odvezli do nemocnice, nechali si tam po ošetření jenom Katku. „Vše od brzdění až po naše vysvobození trvalo kolem šesti minut,“ dodává. Jedna věc jí však stále vrtá hlavou. Proč, když cestovali do Karviné, projížděli zmíněným úsekem téměř krokem, a zpátky tak velkou rychlostí.
Strojvůdce vlaku smrti: Už nikdy si za to nesednu
„Tři sta metrů před mašinu mi z ničeho nic spadl most. To nešlo ubrzdit. Už nikdy si za to nesednu,“ líčil novinářům bezprostředně po nehodě otřesený strojvůdce. Mostní konstrukce se zřítila právě ve chvíli, kdy místem vlak projížděl. Muž stačil zatáhnout za rychlobrzdu a skrýt se ve strojovně. Kdyby zůstal na svém místě, téměř jistě by nehodu nepřežil. Takto vyvázl s lehčími zraněními.
Šéf hasičů Zdeněk Nytran: Viděli jsme utržené končetiny!
Zdeněk Nytran, ředitel Hasičského záchranného sboru moravskoslezských hasičů, byl se svými lidmi na místě mezi prvními a jeho dojmy byly plné emocí. „Je to naprosto stresující a fascinující pohled, když lokomotiva trčí do nějakých osmi, devíti metrů poté, co přeletěla přes spadlý most. Podvozky zůstaly před mostem a vagony jely dál dalších osmdesát, sto metrů. Ten rozsah neštěstí byl neuvěřitelný. Když jsme přijeli na místo, pohybovalo se tam velké množství šokovaných a zraněných lidí. I když měli někteří jen banální zranění, tekla z nich krev a museli se všichni prověřit a alespoň provizorně ošetřit. Viděli jsme utržené končetiny a na místě i první mrtvé. Kdyby nějaký scenárista amerického filmu vymyslel, že takovýmto způsobem spadne most, mysleli by si o něm, že je blázen. Byl zkompletovaný na nájezdu a potom se ho snažili přesunout na druhou stranu. Přitom se zřítil. Strojvedoucí údajně viděl, jak most dopadl na koleje několik desítek metrů před lokomotivu, zatáhl za ruční brzdu a utíkal dozadu. Podvozky zůstaly před mostem a lokomotiva s dalšími třemi vagony přejely přes most bez podvozků,“ popisuje hrůzné chvíle železniční tragédie muž, který za svého dlouholetého působení u hasičského sboru zažil mnoho lidského neštěstí, ale tomu poslednímu výjezdu se v jeho praxi zatím nic nevyrovnalo.
Pavel Famfulík, kuchař z jídelního vozu: Držel jsem se dřezu, ale neudržel...
O velkém štěstí může hovořit i posádka jídelního vozu. Při jízdě z Prahy do Krakova je totiž pořadí vozů obrácené, první je vůz první třídy a hned za ním je jídelní vůz. Kdyby jel vlak opačnou trasu, byla by bilance zraněných o mnoho horší. Podařilo se nám získat zpověď kuchaře Pavla Famfulíka, který zrovna připravoval pro cestující snídaně!
Kolik jste měli v okamžiku nárazu hostů?
„Nehoda se stala v podstatě jen pár chvil po výjezdu z Ostravy, takže lidé začali pozvolna přicházet. Celkem jich u stolů sedělo 14.“
Kde jste byl v okamžiku nárazu?
„Stál jsem v kuchyňce u dřezu, zrovna jsem omýval nádobí po přípravě jídla. To už bylo na stole a lidé jedli. Bohužel ho už ale nedojedli.“
Co se stalo?
„Přišla obrovská rána, ale neskutečná. Celý vlak v jednom okamžiku zastavil jen na pár metrech. Jezdím na vozech už třicet let, ale takhle rychlé zastavení skutečně nepamatuji. Snažil jsem se držet dřezu, ale neudržel jsem se, ta síla nárazu byla obrovská. Letěl jsem přes půl kuchyně a zastavil jsem se až o zeď s příbory.“
Stalo se vám něco?
„Jen pár odřenin, modřin a trošku pochroumaný nos. Ale nic vážného, měl jsem obrovské štěstí… Kdyby ta souprava nebyla otočená, nevím nevím.“
Pomáhali jste ostatním?
„Samozřejmě, že jsme se snažili, hlavně vedoucí vozu Vratislav Uher vzal naší lékárničku a běžel ven k lidem a snažil se pomoci. Důležité bylo opustit vlak, to se naštěstí podařilo velmi rychle.“
Za jak dlouho přijeli záchranáři?
„Neskutečně rychle. Sotva jsme se stačili tak nějak vzpamatovat z toho nárazu a vypotácet se ven, tak už tam byli. Osádky sanitek okamžitě začaly nakládat raněné a zdravotníci se rozeběhli k raněným. Vše neuvěřitelně rychle. To ani když se v Praze stane nehoda, tak nepřijede sanitka tak rychle.“
Autor: Jaroslav BENDA, Václav NEKVAPIL
Foto Aha! – Alexandr Malachovský, Martin Pekárek
