Za letu padl smrtelný výstřel: Proč musel umřít kapitán letadla Ján (†52)
Chtěli do Západního Německa a to se únoscům letadla L-410A Turbolet v čele s Lubomírem Adamicou (†23) také podařilo. Avšak za cenu, že na jejich cestě za svobodou zabili kapitána Jána Mičicu (†52). Přitom, jak Aha! dohledalo v archivních materiálech, jeho smrti dne 8. června 1972 šlo nejspíš zabránit.
Osmý červen má v historii československého letectví zvláštní a smutný význam. V ten den – v rozmezí pouhých dvou let – došlo hned ke dvěma únosům československých letounů na vnitrostátních linkách. V prvním případě si únosci v roce 1970 pod hrozbou střelné zbraně vynutili přistání v Norimberku, incident se obešel bez zranění. O dva roky později už umírali lidé.
Pravá a levá ruka
Ještě předtím, 18. dubna 1972, došlo ještě k jednomu incidentu. Při něm byl letoun společnosti SlovAir na trase z Mariánských Lázní do Prahy odkloněn únosci do Norimberku, jeden z pilotů byl při tom postřelen. V reakci na to československé orgány vydaly instrukce, aby pasažéři na těchto vnitrostátních letech byli podrobováni důslednější bezpečností prohlídce. Jenže jak už to bývá, pravá ruka nevěděla, co dělá levá.
Nevíte tam něco?
„Dne 5. května t. r. kolem 16 hodin volala po přímém spojení z Ostravy do Prahy s. Dvorská, sekretářka náčelníka správy VB v Ostravě, a sdělila, že na správě VB není přítomen náčelník ani zástupce a dožadovala se, zda hlavnímu velitelství Veřejné bezpečnosti je známo nějaké opatření k provádění osobních prohlídek na letištích,“ stojí v jednom z dokumentů Archivu bezpečnostních složek (ABS). „Vysvětlovala, že správce letiště z Mošnova požaduje na náčelníkovi obvodního oddělení, aby takovéto prohlídky byly prováděny bezprostředně, že jde o dohodu učiněnou v Praze,“ uvádí se dále.
Meziresortní komise ministerstev dopravy a vnitra se v květnu 1972 usnesly, že „při plnění úkolů postupují orgány Sboru národní bezpečnosti (SNB) v dohodě s řediteli letišť s tím, aby zejména přepravce plnil nezbytná kontrolní opatření“.
Nehrál si na hrdinu
Zhruba o měsíc později skupina únosců převzala kontrolu nad letounem SlovAir z Mariánských Lázní, smrtící výstřel z Adamicovy zbraně vyšel krátce po 16. hodině. Podle některých výpovědí šlo o nešťastnou náhodu, kdy výstřel zazněl při šarvátce, podle jiných Mičicu prostě chladnokrevně popravil.
„Adamica řval, že okamžitě máme otočit do západního Německa, jinak nás zastřelí. Jen co to dopověděl, vyšla rána. Mičicu zastřelil. Od kmitání letounu po výstřel uplynulo jen několik sekund. Nestihli jsme na nic reagovat. Psala se spousta hloupostí, že kapitán Mičica si hrál na hrdinu, proto ho zabili. Ale on to neměl kdy dělat,“ vzpomínal v roce 2009 pro týdeník Život druhý pilot Dominik Chrobák.
Viník incidentu vyvázl s výtkou
Smrtelný incident měl dohru i v nejvyšších patrech SNB, avšak nijak dramatický. V srpnu 1972 poslal 1. náměstek ministra vnitra Ján Pješčak zástupci hlavního velitel Veřejné bezpečnosti (VB) Jiřímu Poupětovi vytýkací dopis: „Odpovědně jste nezajistil urychlené rozpracování pokynů k postupu orgánů VB, které měly bezpečnostní úkoly na letištích provádět. Nekonkrétnost a netermínovanost pokynů spolu s průtahy v jejich uvedení do praxe zapříčinila různost výkladu a postupu nižších článků řízení VB i rozdílnost v zajištění úkolů.“ Poupě se proti výtce ohradil, dle dokumentů ABS z kritiky cítil „roztrpčení“.
