Julius Zeyer vyznával magii a byl posedlý strachem pohřbení zaživa…
Ze školy ho známe jako spisovatele, představitele lumírovců, mnozí jsme viděli jeho hru Radúz a Mahulena či četli některý z jeho románů. Jenže Julius Zeyer (†59) měl i jiné zájmy. Zajímal ho okultismus, vyvolával duchy, koketoval se záhrobím a panicky se děsil mystické smrti.
Říká se jí tafefobie a jde o psychopatologický strach, že vás pohřbí zaživa, ačkoli budete vykazovat příznaky smrti. Právě touto obsesí Zeyer celý život trpěl, a když cítil, že se blíží jeho konec, požádal přítele o pomoc. „Až bude po všem, nech mi, prosím, probodnout srdce – mám strach ze zdánlivé smrti,“ prohlásil.
Zemřel v noci, 29. ledna 1901. Ráno k jeho lůžku přistoupil blízký přítel a za přítomnosti kněze a doktora Josefa Thomayera mu srdce probodl stříbrnou jehlicí.
Zeyer pocházel z rodiny, v níž byly běžné vrozené srdeční vady. Na srdeční selhání zemřel otec, nakonec jí podlehl i on sám. Posledního tři čtvrtě roku umíral na zadušení (kvůli přílišnému zhoustnutí krve), byl schopen dýchat jen v hlubokém předklonu, vsedě v křesle.
Ve čtyřech letech četl
Už ve čtyřech letech se naučil číst. Zajímaly ho knihy o svatém Grálu, o Merlinovi. Když k tomu přidáme, že mu židovský dědeček z matčiny strany odmala předčítal hebrejsky Tóru, není divu, že ho to ovlivnilo a hebrejsky (stejně jako sanskrt, kopštinu a další) se později sám naučil.
Když mu bylo deset, zemřel mu otec, tesařský mistr. Julia čekalo, že povede rodinný podnik, proto ho poslali na vyučení do Vídně, následně na tovaryšský vandr. Učarovala mu Paříž, její umělecká i spirituální atmosféra (vlna spiritismu byla módní po celé Evropě), takže i maminka pochopila, že práce se dřevem nebude pro něj. Zhlédl se v cestování, sbírání starožitností (některé věnoval příteli Vojtěchu Náprstkovi a dnes jsou v pražském Náprstkově muzeu) a čím dál tím víc se zajímal o esoteriku.
Vyvolával i duchy
Podle některých svědectví vyvolával i duchy zemřelých. Co ale víme jistě je, že v salonu spisovatele Gustava Meyrinka (mj. autora románu Golem), který byl vyhlášeným okultistou, se nechal zasvětit do tehdy populární theosofie. Což je hnutí kombinující západní okultismus s hinduismem a buddhismem. Vstoupil i do slavné lóže U Modré hvězdy, která se tehdy stala centrem pražských okulistů.
Ve stejné době z Francie dorazil i další okultní proud, martinismus. Zeyera i toto učení fascinovalo. Šlo o hlubokou mystiku, tajuplný návrat lidské duše k původnímu stavu stvoření. K tomuto nevedly složité rituály, ale meditace.
To vše ho ovlivnilo – v tvorbě i životě. Během něj postupně zažíval nejrůznější mystické stavy.
V dopisech popisoval, jak vešel do cely frátera Angelika a uviděl bezednou záři, podobný zážitek měl i ve Vatikánu. V Assisi chodil po stopách sv. Františka. Říká se, že tyto cesty silně prožíval a odnášel si z nich duchovní stigmata. Víme také ovšem, že na cestách po severní Africe kouřil hašiš a v Rusku holdoval alkoholu. Byl do jisté míry vizionářem, stál u zrodu zájmu o spiritismus, později se stal miláčkem českých hermetiků.
