Taneční jsou českou specialitou a díky za ně! Pánové, zadejte se!
6 fotografií
Jde o typicky český fenomén. Nikde jinde na světě, snad s výjimkou Slovenska, ho nenajdeme. Místo prvních lásek i pošlapaných bot, kde se z dívek stávají slečny a z chlapců mladí muži. Bílé rukavičky, vysoké podpatky, krásné šaty, tmavé obleky, které mladíci mnohdy vynesou poprvé. To všechno jsou taneční.
„Tanec je krásný pohyb, pro mě je to báseň vyjádřená tělem, je v něm určitá noblesa,“ říká režisér Jiří Vejdělek, jehož seriál Taneční právě běží na Nově. „Řada z nás má díky tanečním navíc spoustu vzpomínek na mladá léta a na to, jak jsme vtančili do společenského a někdy i do milostného života,“ dodává. Proč o tom vůbec psát? Tanec nás baví natolik, že v České televizi je dlouhé roky největším hitem mezi pořady StarDance. Vejdělkův seriál má rovněž velkou sledovanost. „Pánové, zadejte se,“ slyšeli hoši od tanečního mistra. Šourali se nesměle sálem k děvčatům, chvíli trvalo, že se daly páry dohromady.
Světový unikát
A pravdou je, že nic podobného nikde na světě není. Počátky totiž spadají do Rakousko-Uherska, do doby kolem roku 1830, kdy vznikla česká polka, a v tanečních kurzech se začaly učit národní tance – polka a valčík. K nim se postupně přidávaly tance ostatní, záleželo na době. V Rakousku se na rozdíl od nás tradice nezachovala a také v jiných zemích (až na Slovensko) si zájemci o tanec berou placené soukromé lekce.
„Je to příjemná společenská událost, kde se dámy rády nechají provětrat, můžou se krásně obléknout a přinutí své partnery k nějakému pohybu, přinejmenším od baru do druhé části sálu, u kterého i muži udělají pár tanečních kroků. Takže si myslím, že taneční pozvedávají národní zdraví a je to velmi prospěšná činnost,“ doplňuje s úsměvem Vejdělek.
Kolektivní výchova
Tradice tanečních se u nás drží téměř dvě stě let, nevymýtil ji ani zákaz tance nacisty za druhé světové války. V 50. letech tuhého stalinismu byly ale pro údajný buržoazní nádech taneční znevažovány a hrozil jim zánik. Tehdy je zachránili učitelé tance tím, že sestavili z folklorních tanců řadu jednoduchých tanečků a tvrdili, že jde o kolektivní výchovu. Ta byla žádoucí, prošlo to. Socialismus v době uvolňování už tanečním přál, návštěvy byly prakticky povinné, kdo do nich nešel, byl výjimka. Šlo o hit, na zápis se stály fronty. Tehdy byl (a to jim zůstalo dodnes) velký přetlak děvčat, až sedm na jednoho chlapce. Není divu, že ti měli jisté výhody – třeba platívali jen desetinu kurzovného.
Ne všechny ale lekce bavily, a tak se stávalo, že si někteří pánové nechali potvrdit průkaz, že na hodině byli, a záhy utekli na pivo. Stejně, jako někdo chodil za školu, chodívalo se i za taneční. „Pánové, žvýkačky jsme nechali v popelníku v předsálí. A doufám, že jste nekouřili, aby děvčata nemusela snášet váš nevábný dech,“ říkával vyhlášený pražský taneční mistr Břetislav Oplt. Mladíci tak dostávali první lekce společenské etikety. Pokud někdy žvýkal nebo mluvil sprostě, byl mu u legitimace ohnut růžek, takto stigmatizovaný si musel dávat pozor! Čtyři zohnuté růžky se rovnaly vyhazovu.
6 fotografií
