Lyžovačka za kilo mrkve: Když nejezdí vleky, zapřáhněte koně
4 fotografie
Venku zase chumelí. Na horách je půl metru nového sněhu, prašánek, ideální podmínky pro brázdění sjezdovek. K vzteku je, že nejezdí vleky. Jenže jak se říká, kdo hledá, cestu si vždycky najde. Takže šup s lyžemi do kufru, vyrážíme do lužického podhůří. Na statek, kde pány vlekaře spolehlivě zastoupí kůň.
Dává to smysl. Vždyť koňská síla se odpradávna využívala k těžké práci. Takže proč by za sebou statný hřebec namísto dřeva nemohl tahat lyžaře? Tahle aktivita má koneckonců svůj vlastní název: skijöring, neboli v doslovném překladu z norštiny řízení na lyžích.
Premiéra po šesti letech
V tuzemských končinách jde o sport poměrně neznámý, a tak dá trochu práci najít někoho, kdo se skijöringem zabývá. Chce to prohledat různá zákoutí internetu, vyřídit několik telefonátů a pak už jenom doufat, že se do smluveného termínu nezblázní počasí a sněhová peřinka neroztaje. „Vy jste si to snad objednali!“ vítá nás na svém statku ve Václavicích u Hrádku nad Nisou Luboš Kepl (56). „Takové podmínky pro ježdění tu nebyly snad šest let.“ Ano, přesně takovou dobu se panu Keplovi prášilo na speciální koňský postroj podšitý fleecem. Přesně tak dlouho za sebou žádný z jeho koníků lyžaře netahal.
„Říkáte, že jste dobrá lyžařka. Ale připravte se na to, že tohle je úplně jiný než na sjezdovce.“ Ta slova mě příliš neuklidňují. A když na mě pak svůj upřímný pohled upře mohutný koník Lotar, v jehož společnosti mám trávit příští hodinu a půl, říkám si, jestli bych přece jen neměla počkat na znovuotevření skiareálů…
Jako ve vakuu
Po krátké seznamovačce, kdy se Lotara pokusím uplatit několika mrkvemi, přichází na řadu wellness procedura. Luboš koníka vydrbe kartáčem, pročísne mu hřívu. A hřebeček si to vyloženě užívá. Rázem je osedláno. Za asistence kolegy fotografa se pracně nasoukám do lyžařských bot, nasazuji si lyže (víte, jak náročné je to bez hůlek?!), pro jistotu ještě jednou pohladím Lotara po lysině, čapnu lano a připravím se, kdy to se mnou cukne. Rozjezd je ale překvapivě plynulý. Všímám si, že Lotar má uši nastražené dozadu. Bedlivě poslouchá, jak 10 metrů za ním pod mými lyžemi křupe čerstvý sníh. Když zahneme za roh a statek nám zmizí z dohledu, jsme tu najednou jenom já, kůň a kouzelná zimní příroda.
Celý článek naleznete v tištěné podobě Nedělního Aha! (24. 1. 2021)
4 fotografie
