Aha! radí seniorům: Jak se vyrovnat se smrtí!
Setkávají se s těmi, kteří už tuší, že jsou na konci cesty. A vědí, co prožívají jejich blízcí. Mobilní hospic pečuje o umírající, kteří mají to štěstí, že odcházejí doma mezi svými blízkými. Co jim leží na srdci, na to odpovídá Barbora Váchová (35), vedoucí Poradny Cesty domů, ve 3. díle seriálu Aha!.
Poskytujete služby lidem, kteří směřují ke konci své životní cesty. Co nejčastěji potřebují, co je nejvíc zajímá?
„Lidé často potřebují vědět, co bude dál, zda budou moci být doma. Pro některé je důležité ujištění, že už nebudou muset do nemocnice, někdo potřebuje slyšet, jaké jsou možnosti z hlediska léčby bolesti, někoho zajímá, zda se bude ještě moci podívat na chalupu a podobně.“
Liší se nějak v této chvíli staří lidé od těch mladších?
„Pro někoho je snadnější přijmout realitu své situace, protože si říká, že měl možnost prožít dlouhý život. Pro někoho je to ale i ve vysokém věku stejně těžké jako pro mladší lidi.“
Nakolik považují za důležité uspořádat své poslední věci, jako je třeba závěť?
„Pro každého je důležité něco jiného. Někdo řeší závěť, někdo chce dát pokyny k poslednímu rozloučení, někdo rozdává osobní věci. A někdo tyto záležitosti nechává být.“
Co nejvíc lidi, kteří jsou téměř na konci, trápí?
„Umírající může trápit to, že nestihli nebo nezažili něco, co pro ně bylo hodně důležité. Může je trápit, co bude s jejich blízkými po jejich odchodu, třeba s partnerem, se kterým sdíleli život dlouhá desetiletí. Může je mrzet, že přijdou o důležité okamžiky v životě blízkých, například svatbu vnoučat. Někoho trápí to, že s někým neměl dobrý vztah. Umírající můžou řešit i nějaký praktický problém, např. kdo se bude starat o zahradu, kterou se zaujetím budovali.“
Existuje nějaký návod nebo doporučení, jak se připravit na smrt?
„Jednou z možností může být snažit se žít život, který považujeme za dobrý, věnovat se tomu, co nám přijde opravdu důležité, neodkládat zásadní věci. A pokud přijde vážná nemoc, je dobré trochu plánovat, co bude dál, dokud jsou na to síly. Zároveň nikdo přesně nevíme, za jakých okolností zemřeme, jak se v tu chvíli budeme cítit.“
Jsou i lidé, kteří se neumějí nebo nechtějí smířit se smrtí? Lze jim nějak pomoci?
„Je možné nabízet prostor k rozhovoru, ptát se, co je pro nemocné v jejich situaci důležité, co by potřebovali. Ujistit je, že pokud by o něčem chtěli mluvit, jsme připraveni. Toto může nabídnout kdokoli blízký nebo profesionál, např. právě člen multidisciplinárního týmu hospice.“
Jakou roli v těchto posledních chvílích a ve smíření se smrtí hrají nejbližší lidé?
„V domácím prostředí jsou blízcí zcela zásadní v tom, že poskytují každodenní péči umírajícímu. Pro řadu umírajících je důležité urovnat si vztahy, doříct si něco důležitého, potkat se.“
Odcházejí snáz lidé, kteří jsou obklopeni rodinou, nebo ti osamělí?
„V případě, že je umírající obklopen svojí rodinou a ta se může podílet o péči o něj, bývají poslední dny, týdny nebo měsíce často vnímané jako důležitý čas, přínosný pro všechny zúčastněné. Vždy ale záleží na situaci v konkrétní rodině a vzájemných vztazích. Někdy jsou pečující dlouhodobou péčí vyčerpaní, pro některé nemocné je hodně těžké přijmout, že už nejsou soběstační. Pro člověka bez pečujících, kteří by se mohli starat celodenně, bývá náročné zjištění, že může nastat situace, kdy už nebude možné, aby byl dále sám doma.“
V čem spočívá psychologická pomoc umírajícím, kterou také poskytujete?
„Součástí týmu domácího hospice jsou psychosociální pracovníci, psychologové, psychoterapeut a duchovní, kteří poskytují psychosociální a spirituální podporu. Jejich snahou je provést nemocné, pečující a pozůstalé zátěží spojenou s nastalou situací. Důležité je nabízet prostor k rozhovoru, ale nijak netlačit.“
A co pomoc jeho blízkým?
„Pečujícím v rodinách, které jsou v hospicové péči, nabízíme pomoc při zaučení, jak pečovat, drobné vystřídání u nemocného, možnost podpůrného rozhovoru s psychosociálními pracovníky. Ostatní pečující mohou využít naši poradnu. V rozhovoru hledáme konkrétní možnosti pomoci podle situace v rodině. Pozůstalým pak nabízíme poradenství i podporu při dlouhodobém, tzv. komplikovaném zármutku, který truchlícím brání v zapojení se zpět do života. Tím trpí 7 až 10 procent pozůstalých.“
Jak moc je pro koho důležité umřít doma?
„Podle několik let starého průzkumu si přeje zemřít doma 78 procent Čechů a 88 procent je také ochotno se o své blízké postarat. Obavy, mnohdy oprávněné, mohou lidé mít v případě nedostupné paliativní péče – tu může poskytovat i praktický lékař, při komplikovanějších stavech domácí hospic. Je také potřeba, aby u takového pacienta byl neustále přítomný pečující člověk, což může být nesnadné zařídit.“
Nemají z toho někteří obavu, že třeba pro děti bude umírání blízkého traumatickým zážitkem?
„Děti smrt vnímají, ať se děje jim na očích nebo někde jinde, například v nemocnici. Je pro ně důležité, stejně jako pro dospělé, rozloučit se se svým blízkým člověkem, uvědomit si, že se už nevrátí, a nemít pocit, že mohli smrti zabránit. Děti se umějí loučit i vzpomínat, je proto důležité se s nimi o úmrtí bavit.“
Komu pomohou
Do Poradny Cesty domů může zavolat nebo přijít osobně kdokoli, kdo řeší péči o umírajícího nebo se na ni chce připravit nebo je sám vážně nemocný a plánuje další kroky. Poradna slouží i těm, kteří se vyrovnávají se ztrátou blízkého člověka. Prostřednictvím poradny je možné podat žádost o péči domácího hospice, která je následně řešena zdravotnickým týmem. Volat lze na číslo 775 166 863 nebo 283 850 949 nebo navštívit stránku www.cestadomu.cz.
Víte, že...
...Cesta domů vydala novou knížku pro děti s názvem »Máváme ti, dědo«, která se zabývá pohřbem a loučením?
rám
Chceme umřít doma, ale...
Osm Čechů z deseti by si přálo umřít doma. Podle průzkumů STEM/MARK za naopak nejméně přijatelnou možnost považují dvě třetiny lidí smrt v léčebně dlouhodobě nemocných, třetina pak v nemocnici. Skutečnost je ale přesně opačná. V nemocnici podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky umírá téměř 70 % lidí, zatímco doma jen zhruba 20 %. Tento poměr se v posledních letech prakticky nemění. To třeba ve Švédsku nebo Německu umírá doma polovina obyvatel, v Polsku 39 procent a třeba v Itálii je to až 75 procent.
Kde Češi zesnuli
Nemocnice 64,7 %
Doma 21,8 %
Ústavní zařízení 8,8 %
Na ulici 1,3 %
Při převozu 0,6 %
Ostatní 2,8 %
Zdroj: ÚZIS, data za rok 2017
Zdeněk Ligas (68) ze Zlína: Nemyslím na konec, ale už jsem vše zařídil
Sportovec tělem i duší, bývalý technik, dnes zdatný a spokojený důchodce. I když je stále fit, poslední věci už si Zdeněk Ligas (68) dávno zařídil do nejmenších detailů.
„Na smrt tedy rozhodně nemyslím, užívám si volna, rád si zahraji tenis, zajedu s přáteli na hory. Zajímám se o všechno možné, na druhé straně si myslím, že je zcela normální postarat se včas třeba o závěť,“ vysvětluje. Prý už vše zařídil před pár lety po poradě se zkušenou právničkou. Vyšlo ho to na 1400 korun. „Ale mám klid na duši. Všechny věci jsem odkázal svým dětem. To znamená byt, auto, garáž, ale také cenné papíry i hotovost na pohřeb a rozptyl na louce,“ popisuje pan Zdeněk. V závěti prý má vše promyšleno do detailu. Třeba i to, komu odkáže kvalitní sportovní vybavení.
„Mám tak hned dvě jistoty, kdybych se poroučel na onen svět, nezastihne to mé nejbližší nepřipravené. A nikomu nezůstanu nic dlužen. Všem to takhle doporučuji, mám rád pořádek a ten dělá přátele. I v takovýchto poněkud méně obvyklých případech,“ domnívá se Ligas. Podle něj zná případy ze svého okolí, kdy bylo vše pro pozůstalé tak složité, že jejich předkové upadli po dlouhém soužití u příbuzných v nemilost.
