Tragický příběh nešťastné lásky: Přišel jsem o obě ruce!

Chtěl jsem se předvést před holkou a ukázat jí, jak strašně moc mi ubližuje, ale…

Tomáš Beránek (24), student střední obchodní školy v Benešově, tehdy svůj hazard se životem sice přežil, ale vysoké napětí mu spálilo obě ruce na troud. Jejich amputace byla nevyhnutelná. Jak vypadá život mladíka, který už nikdy nic nesevře v dlani?

Chtěl jsem zapůsobit na svou holku…

Před pěti lety slavil Tomáš jako obvykle s kamarády svátek čarodějnic. Jen tenkrát možná trochu víc pil, protože se trápil kvůli své dívce a cítil se nešťastný. Chtěl jí ten večer dát najevo, jak moc mu ubližuje, a rozhodl se k činu, kterého až do své smrti nepřestane litovat. V alkoholickém opojení vylezl na stožár vysokého napětí, v domnění, že svým dramatickým a demonstrativním činem na dívku zapůsobí. Při výstupu se ale oběma rukama dotkl drátů…

…probudil jsem se až v nemocnici

Ve chvíli, kdy se Tomáš dotkl drátů, došlo k elektrickému výboji a chlapec byl doslova odmrštěn na zem. Že přišel o obě ruce, se dozvěděl až po několika dnech po probuzení z umělého spánku v nemocnici. Dotyčná dívka navíc jeho výstup na stožár ani nezaregistrovala, v té době byla zhruba padesát metrů od místa tragédie! „Vzpomínám si jen, že jsem se dotkl drátů, a pak už nevím nic. V nemocnici jsem se probudil až po amputaci rukou,“ vybavuje si nejhorší okamžiky svého života Tomáš.

Ty ruce jsem cítil, i když jsem je neměl!

Když se po týdnu vrátil z pražské Vinohradské nemocnice zpět do života, necítil nohy. V první chvíli se bál, že o ně přišel. „Se strachem jsem se podíval, zda je vůbec mám. Ulevilo se mi, když jsem je viděl. Na jedné jsem měl sádru, druhá nebyla zraněná vůbec. Říkal jsem si, že je to v pohodě, a měl jsem radost, že jsem ten pád ze sloupu elektrického vedení vůbec přežil. Ruce jsem paradoxně pořád cítil a vůbec mě nenapadlo, že je nemám. Dokonce jsem měl nutkavý pocit, že už mám dlouhé nehty na prstech. Požádal jsem sestřičku, zda by mi je ostříhala. Teprve od ní jsem se dozvěděl, že žádné ruce nemám, že mi je amputovali,“ líčí své bezprostřední dojmy po probuzení v nemocnici Tomáš. Svůj osud prý tenkrát přijal bez dramatických scén, se situací se kupodivu vyrovnal. Vše mu naplno došlo až doma.

Nad sebevraždou jsem přemýšlel

„Představil jsem si, jaký život mě čeká, a několikrát jsem pomýšlel na sebevraždu. Uvědomil jsem si však, že bez rukou je i sebevražda problém,“ usmívá se mladý muž, kterému překvapivě ani těžký úraz nevzal smysl pro humor. Pak ale myšlenky na dobrovolný odchod ze světa nadobro zapudil. Říkal si, že jednou už přežil, nebude proto pokoušet osud znovu. Přítelkyně, kvůli které tenkrát svůj výstup na stožár podnikl, mu v prvních týdnech i měsících pomáhala, ale jejich spíše již kamarádský vztah postupně odezněl.

Chtěli jsme koupit protézu

Tomášova matka Vladimíra (43), která ho měla za svobodna se ženatým mužem, žije už devět let v USA. Tomáš pak strávil u ní na Floridě něco přes rok a v roce 2004 se vrátil k babičce a dědovi zpět do Vlašimi, do bytu, kde ho i před úrazem prarodiče vychovávali a kde žil odmalička. Matku prý jako člověka nikdy pořádně nepoznal, protože s pozdějším manželem a druhým synem žila i před odchodem do USA na jiné adrese. Babičce a dědovi vděčí nejen za výchovu, ale také za péči, kterou mu věnovali po příchodu z nemocnice, kdy na tom byl nejhůř. Děda tenkrát sehnal sponzora, který věnoval na protézy pro Tomáše 20 tisíc dolarů, což byla zhruba desetina sumy, za kterou byly na jedné americké klinice k mání. Zbytek peněz však nesehnali a koupě v USA se neuskutečnila.

Možná přijdu o střechu nad hlavou

Když babička před dvěma roky zemřela, zůstala veškerá tíha odpovědnosti na dědovi. Ten si však před časem našel o dvacet let mladší ženu, se kterou se nedávno oženil. Ještě před tím však nechal na novou manželku přepsat byt, ve kterém bydlí Tomáš odmalička, a sám se odstěhoval k ní. Tím se od základů změnil i vztah dědy a vnuka. Tomáš dokonce podal na svého dědu trestní oznámení za vybrání peněz z konta na nové protézy. „Nejen, že se mě nová majitelka snaží dostat z bytu a chová se ke mně hrubě, ale i moje konto, na kterém jsem měl peníze na protézy, je prázdné. A protože nebyly použity k jejich zakoupení, chce je sponzor vrátit. Podpisové právo měl jen děda, který teď tvrdí, že jsme je projedli a prokouřili,“ říká Tomáš, který měl s novou manželkou svého dědy již několik incidentů.

Dělají ze mě cvoka!

U jednoho incidentu mezi dědovou novou manželkou a Tomášem dokonce musela zasahovat policie. „Snaží se ze mě udělat nesvéprávného. Že prý dostávám nějaké záchvaty, při kterých ji slovně i fyzicky napadám. A na nic si prý pak nepamatuju. Ničeho takového si nejsem vědomý, stejně jako lidé, se kterými se stýkám. Vím ale určitě, že mě už dvakrát praštila do obličeje. Jednou to bylo před mojí přítelkyní, až mi cigareta odletěla z pusy na zem. Já se však mohu bránit jenom nohama, což jsem v tomto případě udělal,“ líčí své problémy mladík, který se bojí, že nepřijde jenom o peníze, ale i o střechu nad hlavou. I když je na svého dědu naštvaný a jeho současné chování bere jako zradu, má ho prý pořád rád. Za to, jaký byl před tím a jak se k němu po celý život choval. Tomáš si prý uvědomuje, že děda je pod vlivem své nové manželky.

Nohy nahradily ruce

Nové protézy sehnal Tomáš vloni v Německu. Cvičení s nimi je obtížné, protože svaly si po téměř pětileté pauze odvykly námaze. Stály 50 tisíc euro a uhradila je celé pojišťovna. „Zatím jsem s nimi neupadl, ale vzhledem k jejich ceně bych si raději rozbil hubu než protézy,“ komentuje jejich cenu Tomáš, který bez nich musí všechno zvládat nohama. Například telefonovat, psát na počítači, nebo si svléci kalhoty na toaletě. Naštěstí však na to není sám, už několik měsíců má stejně starou přítelkyni Inku, kterou zná od svých šesti let. Inka se o Tomáše stará a denně ho navštěvuje. „Jsem šťastný. Nejprve ke mně chodily s kamarádkou, nakupovaly mi, pomáhaly s domácností a teď jsme spolu skoro pořád,“ říká Tomáš, který se už se svým handicapem psychicky téměř vyrovnal. Přál by si jen, aby děda svůj původní byt prodal a mohl srovnat dluh u sponzorů, který činí v přepočtu kolem 400 tisíc korun. A aby on sehnal svoje vlastní bydlení, beze strachu, že se jednoho dne ocitne na ulici.

Autor: JAROSLAV BENDA
Foto: Martin Pekárek, Jaroslav Benda