Zdena Dufková (84) třikrát unikla smrti: Děs ji drží i po 74 letech
Výbuch granátu u jejího domu, ústí gestapácké pistole vytlačené do čela a zabijácký kopanec do ledvin. To jsou okamžiky z 2. světové války na které Zdena Dufková (84) z Kyjova nikdy nezapomene. Jako malá dívenka při nich hleděla smrti do tváře. Kromě toho byla u hrozného masakru...
Když se řekne válka, Zdeně Dufkové naskočí zlé vzpomínky, jako když se spustí přehrávač. „Bylo mi pět let, když jsem byla na zahradě. Najednou tam dopadl granát. Do vzduchu vyletěla obrovská hromada hlíny a v zemi zůstal kráter. Mně se ale jako zázrakem nic nestalo,“ zavzpomínala na rok 1940.
Kamenem na gestapo
O rok později jí šlo o život znovu. „Bydleli jsme v Nechvalíně. Starší bratr házel s kamarády kamením po gestapácích a jednoho trefil do brýlí. Kluci se hned rozutekli. Rozzuřený gestapák se chtěl hned na někom pomstít,“ vyprávěla s tím, že Němec chytil zrovna ji...
Nejdelší hodina
„Donutil mne klečet hodinu na ostrém polínku. Po celou dobu mi držel pistoli u hlavy a hrozil, že pokud se jen trochu pohnu, tak mne hned zabije. Strašně jsem se bála,“ vybavila si Dufková.
Odvedli tátu
V roce 1942 k nim do domu přišli příslušníci gestapa zatknout jejího otce za spolupráci s partyzány. „Brečela jsem, držela jsem ho a volala: Tati, tati. Dostala jsem takový kopanec do zad, že jsem po něm týden nevěděla o světě. Do dneška mám od té doby problém s ledvinami,“ přidala třetí vzpomínku.
Masakr na konci války...
Červená cesta
Nejhorší zážitek ji ale čekal až ke konci války. Stále si ho v mysli přehrává. „Šla jsem s maminkou k babičce do Svatobořic. Viděly jsme tam skupinu asi čtyřiceti Romů. Na druhý den už nikde nebyli a my jsme šly po červené zemi. Maminka mi řekla, že mi to vysvětlí až později, ale ani nemusela, pochopila jsem sama. Teď si jen přeji, aby lidé nezapomínali. Tyhle hrůzy se již nikdy nesmí vrátit!“ přeje si Zdena Dufková.
