Zmije za svůj jed nemůže

Zmije jsou aktivnější než za chladu, a když je vyrušíme, nebo na ně dokonce stoupneme, mohou zaútočit. Obavy z uštknutí ostatně provázejí zmijí reputaci dlouhá staletí a možná, že i déle. Od doby, kdy prý had podal v ráji Evě jablko poznání, a tak ji s Adamem zbavil pohodlného živobytí, se i zmijí bojíme, a přesto, že jsou přísně chráněné, je i zabíjíme. Zbytečně.

Snad každý turista se někde na horské nebo lesní stezce se zmijí obecnou setkal. Většinou časně ráno, kdy se tento had potřebuje »dostat do normálu«, neboli srovnat svoji tělesnou teplotu s okolním prostředím. Zmije je totiž studenokrevná a to ji omezuje v mnoha směrech.

Kde zmiji najdeme?
Tento had žije v celé Evropě, dokonce i za polárním kruhem. U nás se vyskytuje hlavně v nadmořských výškách kolem 600 metrů. Má rád slunné a vlhké lokality, smíšené lesní porosty, mokřady, rašeliniště a palouky. Je to převážně noční lovec, vyhledávající drobné hlodavce, ale i ještěrky a žáby.

Jak je to s jedem?
Zmijí jedový váček obsahuje viskózní kapalinu, která na vzduchu krystalizuje. Složení jedu je velice složité – obsahuje trávicí enzymy, které tělo úlovku pomáhají rozložit, ale hlavně neurotoxiny. Ty působí na krevní systém kořisti a způsobují svalovou paralýzu (myš hyne do třiceti vteřin) včetně ochrnutí dýchacích cest. Zmijí uštknutí tak oběť vlastně udusí při plném vědomí.

Je zmije útočná?
Vůči člověku rozhodně ne, představujeme pro ni naprosto »nespolykatelný« objekt, a proto lidi nenapadá. Málokdo ví, že zmije je hluchá a svět kolem sebe proto vnímá dvěma způsoby. Její rozeklaný jazyk »ochutnává« okolí a díky zvláštním senzorům dokáže najít kořist, stanovit její velikost i místo, kde je. Pomáhá jí přitom i to, že pokožkou vnímá otřesy půdy, což je další faktor, potřebný pro úspěšný lov.

Může zabít člověka?
Smrtelná dávka zmijího jedu představuje zhruba 15 miligramů. Zmije ho má v tlamičce víc – i pětadvacet. Nikdy ho ale při útoku nevstřikuje všechen, většinou použije jen tři miligramy. Člověku tedy nebezpečná není, výjimkou jsou staří a zesláblí lidé, alergici a malé děti. Rizikové až kritické může být zmijí uštknutí do obličeje.

Následky uštknutí
Postižené místo vždy otéká a bolí, většinou ne víc než 48 hodin. Otok je provázen změnou barvy pokožky, ale nikdy nedochází k rozkladům tkáně. Člověk může pociťovat i nevolnost, mdlost a ospalost nebo nadměrné pocení. Největším nebezpečím je tzv. anafylaktický šok – rychlá alergická reakce se svědivou vyrážkou, dušením a prudkým poklesem krevního tlaku.

Lékařská pomoc
Po zmijím uštknutí je vždy třeba neprodleně vyhledat lékaře. Postižený člověk by se neměl aktivně hýbat, aby si nerozproudil krev a jed neroznesl po těle. Uštknuté místo by se nemělo zaškrcovat (hrozí poškození krevního řečiště) nebo rozřezávat či vysávat. Okolí kousnutí dezinfikujeme a ranku překryjeme sterilní tkaninou, pokud můžeme, ledujeme. Lékař většinou aplikuje adrenalinový přípravek a antisérum.

Pověry a nesmyslná tvrzení o zmijích
•    Uštknutou část těla je nutné obalit kravským hnojem.
•    Zabitou zmiji je třeba pověsit na strom, když zůstane ležet na zemi, obživne.
•    Zmije je vzorem úskočnosti a zákeřnosti.
•    Když měl myslivec špatnou mušku, měl zbraň nabít zmijí a vystřelit ji.
•    Zmije se při pronásledování člověka kousne do ocasu, vytvoří obruč a kutálí se tak rychle, že každého dohoní.
•     Had usazený ve stavení nosí štěstí, když ho zabijí, dům vyhoří.
•    Sušená a rozdrcená hadí kůže nasypaná na otevřenou ránu ji ihned zacelí.