Zdeněk Mančal v květnu 1945: Zmátl esesáky v rozhlase a vyhlásil Pražské povstání!

Hlasatel Zdeněk Mančal v sobotu 5. května 1945 zahájil v šest ráno vysílání Českého rozhlasu památnou česko-německou větou: „Je sechs hodin.“ Byl to výsměch Němcům, jimiž byla budova rozhlasu prošpikována skrz naskrz. Od té chvíle byla ze studia na pražské Vinohradské třídě slyšet už pouze čeština. Pro okupovaný národ tak navíc vypuklo zcela neplánovaně pražské květnové povstání.

Během války byl v odboji
Rodák z Litomyšle v mládí sportoval. Házel oštěpem, hrál házenou za pražské Vinohrady. Věnoval se i divadlu a loutkoherectví. Po maturitě pracoval jako vychovatel a absolvoval dvouletou základní vojenskou službou. Od března 1939 byl napojen na odbojovou skupinu »Tří králů« Balabán-Mašín-Morávek. I tito vzbouřenci měli zájem na tom, aby pracoval v rozhlase.

Psaly mu fanynky, měly rády jeho hlas
„Táta měl práci hlasatele moc rád. Chodily mu štosy dopisů od ctitelek, které mu psaly: Můj drahý sametový hlásku. Měl totiž tak příjemný a hezky melodický hlas,“ vzpomíná Mančalova dcera Dagmar Suchá (84). Do rozhlasu za ním chodila jako dvanáctiletá holčička každý den. U vchodu do budovy stáli vždy dva vysocí esesáci v holínkách, kterým jen řekla, že jde za tatínkem a oni už ji znali a nekontrolovali. „Holka, ty kdybys měla u sebe mašinkvér, tak jsi ho v pohodě pronesla,“ říkával prý s úsměvem. Brával ji do hlasatelny, což se ale nesmělo. „Ale já si to užívala, seděla jsem tam a ani nedutala,“ líčí paní Dagmar.

Táta nás »uklidil« na  statek do Nebřenic
Mančalovi bydleli na pražských Vinohradech v Moravské ulici 45, tedy nedaleko Českého rozhlasu. „Dobře jsem věděla, co se kolem děje. Byla jsem zvědavá holka s ušima nastraženýma. Když k nám přišla nějaká návštěva, povídalo se samozřejmě také o válce.“ Přitom si všichni mysleli, že si jen hraje v koutě a nemá z těch řečí rozum.

Dědeček míval zase ucho doslova vražené v rádiu, na kterém byla cedulka s německým nápisem – Nepřítel poslouchá s vámi. To jsou její vzpomínky na válku a protektorát. „Ladil zprávy z Londýna, které byly rušené, takže byl nervózní z toho, že neslyší všechno. Táta s dědou měli taky mapu, do které si píchali špendlíky, jak šla fronta.“

V květnu 1945 přicházelo tolik očekávané osvobození. „Byly to dny, kdy se každý bál, aby jeho rodinu nepostihlo nějaké neštěstí zrovna v posledních dnech války. Současně jsme se těšili, až toho všeho bude už konec. U příbuzných na statku v Nebřenicích s námi dokonce trávili společné chvíle všichni lidé ze vsi, protože měli strach být sami doma ve chvíli, kdy tudy prchali Němci.“

Čeština jako největší provokace
Od pátého května 1945 v šest hodin ráno byla z Českého rozhlasu slyšet už jen čeština. Šlo o Mančalovu jasnou provokaci a hrubé porušení nařízení. Aby si byl jistý, že se nepřeřekne, v textu si červeně vyškrtal všechna německá slova. „Tátu mohla stát tato věta život, vždyť v rozhlase na vše dohlíželi Němci. Jenže on nikdy nevěděl, co je to strach. Myslím si, že když vycházel ráno z domu, sám ještě netušil, že něco takového vůbec řekne.“ Mančal byl bezprostřední a vždy vlastenec, což se v tuto chvíli projevilo naplno.

Odstranil cedulky a Němci byli v loji
Byl spontánní, muž činu. Nad dveřmi studia šroubovákem odstranil červená plechová písmenka německého nápisu Ansageraum (Hlasatelna). Krátce na to se tam už ale objevili esesáci a pídili se po místnosti, odkud se vysílá. „Nemohli na to přijít, protože místnosti byly dobře odhlučněné a nebylo do nich vidět, byly pozamykané. Postavili na chodbu aspoň pár svých hlídek.“ V budově to ale začalo vřít, protektorát se hroutil.

Voláme českou policii, četnictvo…
Před jedenáctou hodinou dorazilo 66 německých vojáků. Z budovy se ozývaly první výstřely. Zdeněk Mančal s kolegou Stanislavem Kozákem, zabarikádovaní v hlasatelně, pokračovali ve vysílání.

Ve 12:33 se z rozhlasu ozvalo první vzrušené volání o pomoc: „Voláme českou policii, české vojsko, české četnictvo do Českého rozhlasu, přijďte co nejdříve … jsou zde stříleni čeští lidé!“ Výzva byla opakována v několikaminutových intervalech. Pak Němci vysílání přerušili. Přijeli čeští četníci a rozhořel boj o rozhlas.
„V tu chvíli se začala máma o tátu hrozně bát, protože jsme věděli, jak mají rozhlas Němci obšancovaný. Byli jsme v té době v Nebřenicích u příbuzných na statku. To ji však nemohlo zabránit v tom, aby si nazula pevné boty a vydala se za tátou do 28 km vzdálené Prahy pešky. Máma našla tátu v pořádku, což mi večer na statek zatelefonovala. Byl to ale nervák.“

Nové »studio« v Husově sboru
Během bombardování jedna z pum zničila rozhlasové studio ve Vinohradské třídě. Technici však dokázali náhradní vysílání zajistit už zanedlouho z církevní budovy Husova sboru na Vinohradech. Tam už dorazil hlásit zprávy Zdeněk Mančal ve vojenské uniformě. Později vysílali ze Strašnic a dalších míst.

Rusové, postrach konce války
Zatímco Praha se zbavovala všeho zlého, Němci ustupovali, Dagmar a její příbuzné čekal na statku další šok. „Nebála jsem se nakonec esesáků tak, jako ruských vojáků. Zatímco elitní sbory v Praze přivítal táta v éteru slovy: Rudá armáda vstoupila do osvobozené Prahy, k nám na vesnici přišli snad ti největší a nejprimitivnější ruští lumpové, ze kterých šel už na první pohled strach. Před nevychovanými hulváty, páchající někdy až zvěrstva, rodiče své dcery schovávali. Mámina sestra byla v pokoji zabarikádovaná nábytkem. Vystěhovali nám starožitný nábytek, nastěhovali se do celého domu a ukradli vše, na co přišli. Pokáceli stromy na ohradu pro koně, kteří jim stejně nakonec pochcípali.“

Další zajímavosti ze života Zdeňka Mančala najdete v Nedělním Aha!