Tak mohla vypadat Praha! Unikátní studie a projekty, o kterých se seriozně mluvilo

Tohle jsou unikátní obrázky. Praha má jedinečnou podobu, město ale mohlo vypadat úplně jinak. Architekti měli na začátku 20. století různé představy o tom, jak zastavět volné plochy nebo jak měnit dosavadní strukturu ulic či pražské panoráma.
Na tématu pracovala Ing. arch. Mgr. Klára Brůhová, Ph.D. v rámci své dizertační práce Praha nepostavená. Neuskutečněné vize hledala v archivech, ale i dobových časopisech. „V rámci pražského centra existovalo několik lokalit, které už od konce 19. století velmi lákaly k zástavbě, přičemž na řadu z nich byly vypsány veřejné architektonické soutěže. Z množství soutěžních projektů, tedy vizí možné podoby daných míst, valná většina nikdy nevznikla a nebylo výjimkou, že nebyl realizován žádný z návrhů a myšlenka zástavby daného prostoru byla zcela opuštěna. Přišlo mi proto nesmírně zajímavé zaměřit se na tyto nerealizované projekty a ukázat, jak si tehdejší architekti a urbanisté představovali možnou podobu Prahy,“ vysvětlila.

Projekty zhatila krize ve 30. letech
Zaměřila se například na plánované proměny pražských nábřeží, kde byl spatřován velký potenciál. „Nejreprezentativnějšími úseky nábřeží byla místa na předmostích, to byly prominentní parcely. V těsné blízkosti mostu bylo postaveno kupříkladu už Národní divadlo, jedna z prvních významných staveb na nábřeží,“ popsala dřívější postupy.

„Podobnou logiku mělo i pozdější hledání lukrativních lokalit. V průběhu prvních desetiletí 20. století byly vypsány soutěže na pravobřežní předmostí Čechova mostu, Štefánikova mostu, řešilo se i území pod Emauzy v blízkosti mostu Františka Palackého. Na levém břehu byl pak evergreenem Klárov.“

Projekty ztroskotaly na různých překážkách. Některé zastavil nedostatek financí, jiné byly »přestřelené« z hlediska svého objemu nebo i výšky, která nezapadala do historické struktury města. Velkým problémem byly v konečném hledisku také dlouhé debaty, které se kolem projektů vedly. Nezřídka se stalo, že než se rozhodlo, co a jak, změnily se výchozí podmínky natolik, že bylo od záměru upuštěno.

Vše bylo realizovatelné, ale...
I když některé nákresy vypadají na papíře z dnešního pohledu až nesmyslně, ve velké většině to nebyly jen nějaké výstřelky. „Lze myslím shrnout, že naprostá většina projektů měla reálný základ a jejich řešení logicky vycházelo ze zadaných požadavků. Nenarazila jsem asi na nic, co by bylo úplně mimo. Z dnešního pohledu sice jsou některé vize přehnané, je však nutné brát v potaz i to, v jakém vznikaly v dobovém kontextu a že se občas snažily vyhovět relativně obtížným, ba i nerealistickým požadavkům.“

Vyšehrad - Velké bourání a krematorium
Pro zastavení lákal Vyšehrad prázdnou plochou a luxusní polohou. „Na začátku století proběhla soutěž na regulaci Vyšehradu, kde se nešeřilo monumentálními nápady. Později, ve dvacátých letech, byla uspořádána soutěž na krematorium, které mělo vzniknout na některém z vyšehradských bastionů. Tyto návrhy už ale byly umírněnější.“První ze zmíněných soutěží – soutěž na regulaci Vyšehradu byla vypsána v roce 1906 a dorazilo do ní 16 projektů. Součástí byla například ústřední budova velkých rozměrů převyšující baziliku sv. Petra a Pavla nebo monumentální schodiště z Vratislavovy ulice. Objevily se i plány na úplné zastavění citadely vilami nebo činžáky.

Krematoria
Po povolení zpopelňování zemřelých v Československu v roce 1919 se samozřejmě začalo i s plánováním a výstavbou krematorií. Právě na Vyšehrad ho chtěl umístit spolek Krematorium. „Mělo jít o reprezentativní stavbu na reprezentativním místě – i proto byla vybrána z dálky viditelná lokalita Vyšehradu. Původně navrhovaná parcela ve Strašnicích, se spolku nelíbila. Měli za to, že to je daleko od centra, chtěli stavět na honosnějším místě. Nakonec se však vize pro Vyšehrad stejně neuskutečnila a pražské krematorium bylo vystavěno ve Strašnicích.“

Letná - Průkop a parlament
Pro jedno z nejoblíbenějších míst v metropoli byly vždy velké plány. Má perfektní pozici v centru, hodně místa a krásný výhled.
„Hodně projektů pro Letnou bylo spjato s dopravním řešením Prahy. Už na konci 19. století například vznikla vize pokračování dnešní Pařížské třídy přes Čechův most průkopem skrz Letnou. Vznikl by tak široký a reprezentativní bulvár vedoucí ze Staroměstského náměstí na nové plánované fórum při dnešní ulici Milady Horákové. V době na konci 19. a začátku 20. století šlo o poměrně pochopitelný a urbanisticky velkorysý nápad. S postupem času a rostoucím automobilismem však bylo jasné, že vést frekventovanou dopravní tepnu ze severu Prahy přímo na Staromák, by nebylo dobré. Proto byla vize průkopu opuštěna. Debaty se nicméně vedly až do 20. let.“
Projekty s průkopu či tunelu v ose Čechova mostu byly většinou pompézní vize. Složitá schodiště, sloupy, sochy. Na komunikaci pak nezřídka navazovaly i projekty okolní zástavby. Nechyběly plány pro náměstí na konci bulváru, pro univerzitní budovy, galerie nebo později, po roce 1918 pro parlament. Umístění parlamentu na Letné bylo totiž za první republiky odbornou veřejností  vnímáno jako optimální. K výstavbě ale nakonec nedošlo – svou roli v tom sehrálo mimo jiné i tehdejší předsednictvo poslanecké sněmovny a senátu, které si přálo mít objekt parlamentu blíže centru. Svými intervencemi otázku výstavby rozmělnilo a zpomalilo natolik, že nakonec nebylo realizováno nic.

Petřín - Serpentina a otáčivá restaurace
Další z pražských přírodních dominant mohla také vypadat úplně jinak. Jenže velkému stavění paradoxně pomohla zabránit i rozhledna, která byla na místě vztyčena už v roce 1891. „Ve své době byla kritizovaná. Když se jednalo o nových projektech, které by na Petříně mohly vzniknout, dost architektů říkalo, že Petřín je třeba od další zástavby spíše chránit.“

I tak ale pro petřínské návrší vznikla řad projektů. Například na arcibiskupský seminář (Václav Roštlapil) nebo velký amfiteátr (Antonín Balšánek). Oba architekti si libovali v monumentálních projektech a nevzdali se jich ani po četných kritikách. Třeba Balšánek měl vizi propojit vrcholek Petřína s Bělohorskou plání a Petřín až k Ruzyni využít k výstavbě lidového parku a všesokolského sletišti u letohrádku Hvězda. Na Strahově a Petříně viděl Technické muzeum, Národopisné muzeum a Národopisnou vesnici, či pavilon pro Slovanskou epopej Alfonse Muchy.

V roce 1931 pak architekti Jaroslav Vančura, Václav Kasa a František přišli s návrhem vyhlídkové terasové a otáčivé kavárenské restaurace Panorama. Projekt zadal hoteliér Karel Šroubek, kterému patři třeba i dnešní Hotel Evropa (dříve Grandhotel Šroubek) na Václavském náměstí. V budově se mohlo najednou bavit 5 tisíc lidí a v přidruženém »autoparku« parkovat 250 aut. Kromě nelogického otáčení, které by totiž nevyhnutelně návštěvníkům na jistou dobu nabídlo i nepříliš pompézní pohled do petřínské stráně, měla ale stavba svoje opodstatnění.
„Kavárenská restaurace byla součástí širšího kontextu. Na Petříně byla plánovaná dopravní komunikace, serpentina. Za první republiky se totiž uvažovalo o vybudování automobilového obchvatu kolem centrální Prahy. Na pravém břehu měl okruh jít od Štefánikova mostu přes náměstí Republiky, po Příkopech, kolem Můstku, pak na Národní třídu a most Legií. Na levém břehu měla být okružní komunikace uzavřena tzv. letenskou a petřínskou serpentinou. Petřínská měla vést přímo petřínskými sady a mělo jít o frekventovanou komunikaci s vyhlídkovými kvalitami. A když už by Petřínem vedla taková důležitá trasa, tak proč tam neudělat také vyhlídkovou restauraci s parkingem pro 250 aut.“

Příkopy - Neviditelné věžáky
Moderně smýšlející architekti samozřejmě do Prahy plánovali i mrakodrapy, respektive výškovou zástavbu. Ve většině případů to však nebyla nouze kvůli nedostatku prostoru, ale snaha vyrovnat se ostatním světovým metropolím. Takže si představte třeba 18patrovou budovu parlamentu u Národního divadla nebo mrakodrapy na Letné. I ulice Na Příkopech se jimi měla pyšnit, tam by si jich chodci ale ani nevšimli. Ernst Mühlstein ve svém projektu totiž třináctipatrové budovy schoval do vnitrobloků a jejich výšku přesně vypočítal podle zrakové čáry vedené z protějšího chodníku. „Debatovalo se i o plošných asanacích a stavění věžáků na křížovém půdorysu obklopených zelení. Takové projekty byly inspirovány například vizemi Le Corbusiera. Upřednostňovala se blízkost zeleně nebo přístup slunečního světla - na rozdíl od tradičních domovních bloků, které jsou uvnitř zastíněny.“

Nuselský most
O přemostění Nuselského údolí se uvažovalo dlouho a za první republiky vypsali hned trojici soutěží. „Ta první z roku 1926-1927 byla nabita velkolepými vizemi. Josef Alfred Holman a Zdeněk Pešánek třeba navrhli obložit mostní pilíře skleněnými stěnami a využít je jako obchodní domy, výstavní paláce nebo hotely. Jaroslav Polívka a Josef Havlíček zase chtěli obestavět pilíře dvanáctipatrovými domy s obytnou funkcí. Hluk a vibrace by podle jejich názoru prý bylo možné odstínit.“ Soutěže, které proběhly ve 30. letech, už byly klidnější, přece jen se změnilo společenské klima. Přišla hospodářská krize a vzletné nápady neměly tak úrodnou půdu. „Většinou tak už šlo o projekty mostu, který bude pouze mostem, racionální, funkční, užitečný, žádná šokující víceúčelovost. V těchto intencích bylo přemostění také později realizováno.“