Přežila jsem 3 továrny na smrt!

„Moje dívčí jméno je Weingartenová a narodila jsem se v Teplicích,“ začíná své vyprávění žena. „Měla jsem pět bratrů, a když začala válka, bylo mi pouhých třináct let. Nacisti k nám přišli v roce 1941, oznámili nám, že si máme vzít osobní věci a že nás zavedou do Polska. Slibovali, že tam budeme moct žít a podnikat,“ pokračuje Edith Fox. Nic z toho se ale nestalo. „ Matku mi zabili před očima. Pak začali rozdělovat muže a ženy. Otce ani bratry jsem od té doby neviděla. Skončila jsem v ghettu ve Stanisławówě,“ přibližuje bolestné vzpomínky. Odtud její cesta pokračovala do Osvětimi. „Viděla jsem tam hrozné věci. Někteří lidé se raději vrhli na elektrický plot a zabili se, další zemřeli v plynu,“ pokračuje Edith ve vyprávění.

Z Osvětimi do Terezína
Nakonec ji nacisti nahnali i s dalšími lidmi bez jídla a pití do vlaku. „Lidé tam umírali. Byli jsme tam zavření s mrtvolami, ale já se rozhodla, že se nevzdám. Po třech dnech jsem z toho vlaku vyskočila. Naštěstí mě nezastřelili. Pamatuji si, jak jsem utíkala a utíkala.“ Jenže na cestě ji nacisti chytili a převezli rovnou do Terezína. „Bylo tam se mnou asi sedm dívek. Chtěli nás znásilnit, ale jedna třináctiletá s nimi začala bojovat. Díky ní se nám nic nestalo, ale ji zastřelili,“ vybavuje si. „Nechávali nás hladovět, kopali nás do hlavy a řvali na nás, jestli ještě žijeme. Osvobodili nás až Rusové 8. května 1945, kteří nás vzali do nemocnice. Nemohla jsem ani chodit, jak jsem byla slabá,“ říká žena s tím, že do Československa se už vrátit nechtěla. Nikoho tam neměla. Nakonec skončila v Americe a všem lidem vzkazuje: „Prosím, nedopusťte, aby se takové hrůzy staly znovu!“