Ve stínu šibenice na vršku nad Křenovicemi: Tady obchází smrt! Už 500 let!

Nenápadný plácek mezi remízky a zvlněnými lány obilí dnes ničím nepřipomíná dějiště hrůzných dramat. Snad jen ten název – Na Spravedlnosti – dává tušit, že na kopci vládlo právo útrpné. Považte: celých 500 let! Svůj život zde končili rukou kata všichni odsouzení ze slavkovského panství.

Vědci objevili pozůstatky popraviště teprve nedávno, víceméně náhodou. Průzkum skončil letos na jaře. „Šibenice byly často zděné kamenné stavby, na Moravě obvykle čtvercové, v Čechách a Polsku kruhové či oválné. Stavby měly sloupy, nad kterými se tyčily trámové konstrukce,“ vypráví antropolog Josef Unger, který křenovický kopec zkoumal. Tělesné pozůstatky popravovaných se pak podle něj ukládaly dovnitř stavby šibenice, což se potvrdilo i při vykopávkách. „Uvnitř obrysu základů šibenice jsme odhalili velké množství kosterních nálezů,“ dosvědčil.

Křenovická šibenice byla vysoká asi tři metry a vedly do ní dveře a schody nahoru. V rozích potom bývaly sloupy spojené dřevěnými trámy, na nichž byli odsouzenci věšeni a zůstávali tam viset až do doby, než se jejich těla rozpadla.

Kopec je obrovským pohřebištěm
Na Spravedlnosti se konaly veřejné popravy odsouzených z celého slavkovského panství. Ty první v roce 1288 povolil král Václav II. Poslední poprava se uskutečnila za Josefa II. v roce 1789. Exekucí se účastnili lidé z širokého okolí. A protože všichni popravení byli ponecháni na popravišti – žádný odsouzený nesměl být totiž pohřben na vysvěcené půdě, tedy na hřbitově –, je toto místo vlastně jedním obrovským pohřebištěm. Odhaduje se, že ročně mohlo rukou kata sejít ze světa až čtyřicet lidí. Šibeniční vrch přitom vrchnost svého času nepostavila na náhodně vybraném místě. Pověšené delikventy bylo možno spatřit z veliké vzdálenosti od Slavkova, Vážan i Křenovic. Poddaní se měli prostě bát.

Trest smrti? Jen první stupeň utrpení...
I samotná cesta na popraviště se nesla v duchu bolesti a snahy co nejvíce vězni jeho poslední kroky ztížit. Naši předkové byli mimořádně krutí, žádné »holubiččí povahy«. Zločinci byli mnohdy vlečeni na kravské kůži, přicházeli o konečky prstů nebo museli strpět nařezávání kůže na zádech i trhání masa z těla žhavými kleštěmi. A mezi těmi, kdo propadli hrdlem, nebyli jen těžcí zločinci a vrazi. Často zde viseli nevinní nebo ti, které chytili při drobné krádeži z hladu. Anebo stačilo pouhé nařčení, třeba z čarodějnictví.
O středověkých praktikách se dnes mohou lidé dozvědět naštěstí už jen z panelů unikátní naučné stezky. Místní ji otevřeli letos o prázdninách.

Víte že...
...součástí popraviště je smírčí kámen? Stojí tam jako výraz úcty ke všem nevinně popraveným, kteří se pod tlakem krutého mučení přiznali, ačkoliv nic neprovedli. Kámen vysvětil kněz, turisté na něj často pokládají své kamínky.

Jak se tam dostat
Naučná stezka Šibeniční a popravčí vrch v Křenovicích je dlouhá asi 2 km a je výhradně pro pěší. Značená trasa vede z centra vesnice až na samotný šibeniční vrch. Začátek stezky uprostřed obce navazuje na značenou turistickou trasu slavkovského bojiště. Na pěti informačních tabulích se mohou lidé seznámit s hrdelním soudnictvím na Moravě. Silnější povahy se mohou začíst do praktik katů při užití práva útrpného během výslechů. Autorem textů je místní umělecký kovář Oldřich Bartošek.

Kati – bohatí, ale smutní
Katovské řemeslo bylo smutné, avšak velmi výnosné. Mistři popravčí žili ve svých katovnách slušný, nekdy i rozmařilý život. Kat se svou rodinou mohl ovšem navštěvovat jen určený kostel a v něm měl vyhraženu speciální lavici. Též mu byl určen ve městě jen jeden šenk a v něm jediný stůl, kde směl sedět. Bez zajímavosti pak není, že za mučení i samotnou popravu musela katovi zaplatit rodina nešťastníka!

Za co se dalo pověsit?
Třeba za pytláctví na rybníku. K ochraně majetku byly ve středověku zavedeny přísné a odstrašující tresty. Byl-li někdo třeba přistižen při krádeži ryb, postihlo jej krátké řízení jako »škůdníka zemského«, zbojníka a lapku. Byl pověšen na nejbližším místě u rybníka, aby jako umrlec děsil pro výstrahu na co největší dálku a na hruď mu zavěsili rybu jako důkaz viny.