Helena (55): Pustila si plyn a... Bum! Přišla o půlku obličeje!
KLADNO – Byly dvě hodiny ráno, 6. srpna 1970. V rodinném domku v Kladně všichni spali. Až na devatenáctiletou Helenu. Ta právě učinila nejhorší krok svého života: rozhodla se spáchat sebevraždu. Místo »věčného klidu« ale přišly měsíce nelidských bolestí a otřesné doživotní následky…
Chtěla spáchat sebevraždu, pak přišly měsíce nelidských bolestí
● Musela se znovu učit chodit
● Dodnes nemůže zavřít ústa
● Dostala nové rty, nos, víčka
Helena Povejšilová studovala střední ekonomickou školu, ale místo učení se raději věnovala kamarádům. „Byla jsem číslo, dostala se do party, rodiče mě dusili, nevěděla jsem kudy kam. Tehdy jsem se vrátila ze zábavy, pustila si plyn a psala dopisy na rozloučenou,“ vzpomíná na okamžiky, které jí navždy změnily život.
„Naši tehdy ještě měli ledničku na plyn a jak se plyn v místnosti nahromadil, od věčného plamínku to bouchlo. Výbuch zdemoloval místnost a mě hodil na horký sporák. Ležela jsem tam v bezvědomí, než mě našla sestra se švagrem,“ řekla Helena.
Začal boj o život. Kromě lékařů se do něj pustila i dívka, která původně toužila umřít. „Už když mě vezla sanitka do nemocnice, tak jsem prý křičela, že chci žít,“ podotkla Helena. „Byla jsem mladá a pitomá. Kdyby to šlo vrátit, tak bych to samozřejmě udělala.“
Žár připravil půvabnou dívku o pravou půlku obličeje, zdevastoval pravou polovinu krku, hrudníku a pravou ruku Helena se mimo jiné musela znovu učit chodit.
Trvalo pět měsíců, než se lékaři vůbec mohli pustit do prvních plastických operací. „Na obličej a krk mi transplantovali tři laloky tkáně z břicha, postupně vytvářeli nové rty, nos a oční víčka,“ řekla Helena. Zákroků prodělala bezpočet, lékaři dělali možné i nemožné. Ani přes opakované pokusy se jim však nepodařilo nahradit upálené ucho, kvůli chybějícím mimickým svalům na pravé tváři nemůže zavřít ústa a také nedokáže narovnat dva prsty na pravé ruce, na které jí žár vypálil klouby.
Helena si ale nikdy nestěžovala, ani na chvíli nepodlehla zoufalství. „I když měla zavázanou půlku obličeje, v nemocnici vždy byla středem pozornosti, dokázala bavit všechny ostatní pacienty,“ vzpomínají lékaři z popáleninového centra pražské vinohradské nemocnice, kteří se o Helenu starají od samého počátku.
„Když jsem se pak poprvé podívala do zrcadla, byl to šok, říkala jsem si, že je konec, že se nevdám a podobně. Moc mi ale pomohli kamarádi a hlavně maminka, která mi dodávala sílu. Později mi hodně sebevědomí dodávaly děti,“ vzpomíná dnes 55letá elegantní žena.
Za své děti Helena paradoxně vděčí právě svému úrazu. S manželem Pavlem se totiž seznámila v nemocnici. „Byla jsem tam na jedné z mnoha operací, Pavel tam ležel s nohou, kterou si popálil na stavbě. Půl roku po seznámení byla svatba, to už jsem čekala první dítě,“ usmívá se při vzpomínce vitální a usměvavá žena.
Dcera Michaela se Heleně narodila, když jí bylo 24 let, o sedm let později přišel na svět syn Pavel. Na dobu o tři roky později však Helena nevzpomíná příliš ráda. „Manžel si našel jinou a rozvedli jsme se. Tehdy to na mě dolehlo, nervovala jsem se, říkala jsem si, že zůstanu sama, za měsíc jsem zhubla deset kilo,“ řekla.
Helena neměla ani částečný invalidní důchod, své dvě malé děti dokázala i přes potíže s hybností pravé ruky a poškozeným pravým okem uživit pletením svetrů a kalhot. Pletací stroj si za více než 7000 korun pořídila domů a pracovala hlavně po nocích. „První rok a půl bych manžela vzala zpátky, kdyby chtěl. Pak jsem si ale zvykla a dnes už si ani chlapa doma neumím představit,“ usmívá se Helena.
Dnes se tato sympatická žena těší ze sedmiletého vnoučka Martínka. A co že by si přála? „Až budu v důchodu, budu snad mít víc času na zahrádku. Taky bych si ráda splnila sen vytočit si něco na hrnčířském kruhu,“ řekla Helena, jak jinak než s úsměvem.
Stupně popálenin
1. stupeň – kůže je zarudlá, bez otoků, poranění bolí, hojí se několik dní.
2. stupeň – na ráně vznikají puchýře, které praskají, rána se hojí několik týdnů.
3. stupeň – kůže je bílá, nebolí, protože jsou zničena nervová zakončení. Hojí se až měsíce, vznikají jizvy, které se smršťují a praskají.
4. stupeň – tkáň je zuhelnatělá.
JDE O VTEŘINY
● Závažnost popálenin roste úměrně výšce teploty a délce působení.
● Stejné popáleniny vzniknou např. při jediné vteřině působení tekutiny o teplotě 68 stupňů Celsia, při 1,5 minutě působení tekutiny o teplotě necelých 52 stupňů a při pěti minutách působení tekutiny o teplotě necelých 49 stupňů Celsia.
● S popáleninami se v Česku léčí kolem 100 000 lidí ročně.
● Zhruba 40 % popálených jsou děti více než polovinu z nich tvoří děti ve věku do 2 let.
● O život ohrožující zranění jde už v případě, že popáleniny alespoň 2. stupně zasáhnou 10 procent povrchu těla.
