Bývalý šéf »mordparty« Jiří Markovič (72): Lovec masových vrahů se dnes přátelí se sadistou!
Natáčení další série televizních Případů 1. oddělení je právě v plném proudu, úspěšný seriál má plno fanoušků. A nás zajímal reálný předobraz hlavních hrdinů, kde brali autoři inspiraci. Jak vypadají reální detektivové a jaká jejich práce? Tak například plukovník Jiří Markovič (72)… U policie sloužil šestatřicet let! Začínal jako »hlídkový«, velmi rychle se vypracoval na vyšetřovatele a posledních třináct let své kariéry šéfoval pražské »mordpartě«. Řešil několik zásadních případů a mezi jeho nejznámější, které i po letech poutají pozornost veřejnosti, patřil spartakiádní vrah Jiří Straka. Anebo sadista a kanibal Ladislav Hojer. Jak vzpomíná na roky ve službě a na některé své případy?
Jak jste se vlastně dostal k policii?
„Přes kulečník (smích). Narodil jsem se na jižní Moravě, kde jsem chodil i na gymnázium, potom ale tátu přeložili do Jeseníků a my jsme šli s ním. Pravidelně tam hrával kulečník s náboráři z bruntálského okresu, ale jednou nemohl, tak jsem místo něj zaskakoval. A u hry mě zlanařili k policii…“
Na pozici šéfa »mordparty« jste si ještě pár let počkal…
„Poslali mě na vyšší policejní školu do Jihlavy, kde si mě všimli šéfové z obvodu Prahy 10. Tam jsem začínal v roce 1964. Po dvou letech, kdy jsem dělal »hlídkovýho«, jsem přešel na pozici vyšetřovatele. Když se mi v roce 1977 podařilo objasnit vraždu oběti nalezené bez hlavy u Hostivařské přehrady, přeřadili mě jako vyšetřovatele na odbor vyšetřování hlavního města Prahy.“
Co je vlastně náplní práce vyšetřovatele?
„Vyslýchat svědky, chodit na místo činu, na pitvy, vznášet obvinění… Vždycky říkám, že kriminalista vyhrává na detailech a na jednání s lidmi. Mnohdy jsem procházel neuvěřitelné množství dokumentů a různých materiálů. Například u jedné z Hojerových vražd oběhla kriminálka téměř 3000 lidí. Je to vlastně podobné jako dneska. Akorát my ještě neměli testy DNA, což vyšetřování mnohdy podstatně zjednodušuje.“
Jak vím, už na pozici vyšetřovatele jste pomohl objasnit celkem dost známých případů.
„No, tak trochu se mi zadařilo (smích). V roce 1980 jsem objasnil dvanáct let starou dvojnásobnou vraždu dvou třináctiletých dívek v Prokopském údolí, dělal jsem na spartakiádním vrahovi nebo na sadistovi Hojerovi. Zároveň jsem externě vystudoval vysokou školu, což bylo při téhle práci dost náročné. Nic mi nikdo neodpustil, chodil jsem na zápočty, dělal všechny zkoušky. Z jedné jsem dokonce »vylítl« (smích). Ani se nedivím, že se u mě objevily zdravotní potíže.“
Jaké? Jestli se můžu zeptat?
„Postihla mě srdeční příhoda. Na JIPce jsem strávil 21 dní. To bylo v srpnu 1986, akorát když »mi pověsili« Hojera. Nicméně jsem se dal zase dohromady, a když jsem se vrátil do práce, přišel za mnou nadřízený s tím, že mě chce jako šéfa »modrparty«. Tak jsem převzal první oddělení. Původně nás tam bylo jen jedenáct a za ty roky mého působení se z toho stal odbor s více než sedmdesáti lidmi.“
Jak dlouho vám vlastně trvalo vyřešit nějakou vraždu?
„To záleželo. Třeba právě Hojera jsme dělali dlouho, skoro rok. Měl toho na triku hodně. Pět vražd a jeden pokus o vraždu. Navíc k tomu byly i takové ty věci, to není úplně pro měkčí povahy.“
Klidně povídejte.
„On totiž nejen vraždil, ale třeba Mátlové v Brně vyřízl genitálie a odřízl ji prsa a později je snědl. S chlebem a hořčicí.“
Radši změníme téma. Co si myslíte o trestu smrti?
„Na rozdíl od spousty mých kolegů, jsem proti trestu smrti. Tvrdím, že i jeden omyl z milionů případů je špatně. Navíc, co je to vlastně za trest? Pachatel sice prožije nějaké to trauma, než dojde k výkonu trestu, ale pak to v pár vteřinách končí. Myslím, že kriminál by měl být kriminál, kde si člověk všechno zaslouží, ať už jídlo nebo televizi. Vždyť to stojí spoustu peněz a vězni by si to měli odpracovat. Osobně jsem v případě těch nejhorších zločinů pro doživotní vězení, a to bez možnosti předčasného propuštění. Určitě je dobré i skládání trestů, jako v Americe, kde se každý případ hodnotí jednotlivě a tresty se sčítají.“
Stalo se vám někdy, že vás pachatel po propuštění z vězení vyhledal a litoval?
„Třeba právě Miňuk, kluk, který vraždil tehdy v Hostivaři a své oběti uřízl hlavu. Po nějaké době od propuštění za mnou přišel do kanceláře a přinesl mi ukázat fotky své nové manželky a dětí. Ale on nebyl sadista, on byl mafián, zločinec.“
Nevadilo vám to? Jak vlastně na sadisty a jiné zločince pohlížíte?
„Nevidím důvod, proč by mi to mělo vadit. Nechci říkat, že tyhle věci beru s nadhledem, je to spíš určitý odstup. A priori jsem nikdy necítil odpor vůči těmto lidem.“
Ani v momentu, kdy jste viděl ty hrůzy?
„Člověk v mnoha případech nemůže za to, jak byl do života vybavený, co ho potkalo. Hojer byl jasný sadista, navíc v dětství přišel o otce, pak o mámu, na které byl velice závislý, otčím se na něj vykašlal. Záleží na obrovské spoustě okolností, které člověka odmala potkávají, určitou roli hrají i geny. Proto je jednoznačně neodsuzuji, s jedním sadistou se tak trochu i přátelím.“
Přátelíte? Řeknete nám k tomu víc?
„Jméno vám neprozradím, jen to, že před mnoha lety zavraždil mladou dívku. Kontaktoval jsem ho nedávno, v souvislosti s knihou, která o mě vyjde, a od té doby jsme se mnohokrát potkali. Musím říct, že manželka byla v první chvíli proti našim schůzkám, ale když ho pak poznala, změnila názor.“
To se ho ani trochu nebojíte? Jak si můžete být jistý, že nemůže znovu vraždit?
„Po našich rozhovorech si myslím, že už to neudělá. Kdyby to byl člověk s podprůměrným IQ, vůbec bych si netroufl takto mluvit, ale v jeho případě je to jiné, on má IQ 140. Navíc je ve vyšším věku a po kastraci, která ovšem nemusí mít pokaždé moc velký efekt. U něj jde opravdu o inteligenci a obrovský blok k podobnému činu, který má v sobě.“
Zpochybňujete účinek kastrace?
„Jak mě páni doktoři poučili, záleží na tom, v jakém věku je provedena. Pokud je muž hodně mladý, zvýší se činnost nadledvinek, takže je stále sexu schopný, jen neplodný. A na psychiku? Myslím si, že sadismus v sadistovi zůstane bez ohledu na kastraci. Hodně záleží právě na inteligenci a ovládání dotyčného.“
Vyhrožoval vám někdy někdo?
„Za celou dobu byli dva. První byl hlavní pachatel případu vraždy U dvou koček, Doležal, který dostal trest smrti. Nakonec se ho nedočkal, umřel ve vězení na rakovinu. Druhý pachatele žije, je ještě ve vězení. Ale už je to tolik let, že si myslím, že je to bezpředmětný“.
Kolik případů vražd jste za svou kariéru nevyřešil?„Jednu jedinou. Opravdu. Dodnes není známé jméno oběti ani pachatel. Měli jsme podezřelé, ale neměli jsme tolik důkazů, abychom je dostali k soudu. V osmdesátých a devadesátých letech byla Praha na Guinnessovku, celých šest let jsme byli bez neobjasněné vraždy. Zjišťovali jsme tehdy, jak jsou na tom i v dalších evropských hlavních městech a lepší byl jen Reykjavík. A to jenom proto, že tam měli jen jednu vraždu za třináct let (smích).“
Ke kolika vraždám docházelo v Praze?
„My jsme měli průměr kolem pětadvaceti případů ročně. Co vím, tak po roce 2000 se to zvedlo na něco kolem šedesáti ročně, momentálně je to zase kolem třiceti. Převažují pořád vraždy doma, kdy se oběť a pachatel zná.“
Bylo něco, co se vám při práci vyloženě příčilo?
„Určitě vraždy dětí. Na ty jsem si za celou dobu nezvykl a nenaučil bych se to nikdy, ani kdybych dělal do sta let. A také jsem neměl rád zločiny na přestárlých lidech.“
Na závěr něco veselejšího. Koukáte na detektivní seriály?
„Mám rád chytré detektivky, třeba Mentalistu. A z českých Případy prvního oddělení, ke kterým píše scénáře Pepa Mareš, šéf pražské »modrparty« po mě.“
