40 let od smrti Marvana: Co moderátor Petr Jančařík prozradil o slavném »otčímovi«?
Od smrti legendárního herce Jaroslava Marvana (†72) uplynulo čtyřicet let. Moderátor a herec Petr Jančařík (62) je jedním z mála, který mistra zažil i v soukromí. Jeho maminka Alena totiž byla Marvanovou milenkou a porodila mu i jediné jeho dítě – dceru Alenku.
Petře, jak jste vnímal, když vám maminka představila Marvana jako osobu, se kterou čeká děťátko?
„Přímo na první seznámení si už nevzpomínám. Že se jedná o hvězdu, jsem si začal uvědomovat postupně. Třeba, když nás vzal na procházku nebo výstavu.“
Lidé ho asi nenechali projít jen tak bez povšimnutí…
„Lidé, když ho viděli na ulici, okamžitě ztuhli. Nedá se popsat, co se dělo. To už jsem pak nikdy nezažil.“
Byla mu sláva příjemná?
„Naopak mu to velice vadilo. Aby ho lidé nepoznávali, nosil tmavé černé brýle. Jednou jsme šli na procházku do lesa a najednou ho zpozoroval nějaký houbař. Absolutně nemohl uvěřit tomu, že ho vidí. A ještě v lese! Po chvíli sebral odvahu a zeptal se ho, jestli je to skutečně ten pan Marvan. On si z očí sundal brýle a zařval: Jsem! A co má bejt jako? Ten člověk nebyl schopný slova. A já byl přitom vždycky vychováván v tom, že se k lidem má chovat mile. (smích)“
Povídejte…
„Šli jsme na výstavu a čekali ve frontě na lístky. Najednou ho někdo poznal a lidé nás začali pouštět k pokladně. Jemu to bylo trapné, chtěl si frontu vystát. Pak se přihnal ředitel té výstavy, že můžeme jít rovnou a paní u okýnka mu oznámila, že si žádné peníze za vstupenky od něj nevezme. Marvan byl nepříčetnej a trval na tom, že si je prostě koupí. Nebo jsme jeli na zámek Kozel a cestou se zastavili v nějaké vesničce na oběd. Jak ten personál kmital, to se nevidí pomalu ani dnes.(smích) Po obědě projevil zájem, že by si dal něco sladkého. V té době to ale nebylo běžné. »Nemáme, mistře. Ale zařídíme«, ozvalo se. V cuku letu už mu z vedlejší cukrárny nesli bednu zákusků. Pak je odměnil tučným dýškem. Padesáti korunami, což bylo něco.“
Takže lakomý nebyl?
„Nebyl… Ale na druhou stranu ani zbytečně neutrácel. Že by penězi rozhazoval, to se říci nedá.“
Jak jste ho vlastně oslovoval? Tykal jste mu?
„Vykal. A oslovoval pane Marvane. Víte, já měl vždycky ostych tykat lidem, kterých jsem si vážil.“
Jak se k vám dětem choval?
„Normálně. Občas nám něco přinesl. Třeba gramofonové desky. Nebo knížku Robinson Crusoe. Když přijel, vždycky nám dal nějaké peníze, abychom někam vypadli a měl doma s maminkou klid.“ (smích)
Byla s ním legrace?
„Někdy ano. On byl ale docela náladový člověk, který navíc budil přirozený respekt. Před ním jsme si nedovolili dělat žádné lumpárny. Že bychom mu lezli po zádech nebo že by nás houpal na kolenou, to vážně ne.“
Vyprávěl doma historky, které zažíval během natáčení svých filmů?
„Pamatuji se, že když točili Šíleně smutnou princeznu, s chutí nám líčil, jak nachytal Václava Neckáře. Povídal: „Koukám, jak si v šatně zkouší moji královskou korunu. On netušil, že ho vidím, tak jsem na něj zařval: Polož to! Takhle mladej a zkoušet by si moji královskou korunu? To si nezvykej!“ On se prý lekl, okamžitě ji položil zpátky a ani nemukl. Smál se, že mu na to skočil. Vašek si myslel, že se na něj zlobí doopravdy.“
Je pravda, že byl velký pedant?
„Vyžadoval dochvilnost. Když pro něj auto na natáčení mělo přijet v osm ráno a on v osm ráno odhrnul záclonku a zjistil, že tam ten není, svlékl se a nikam už ten den nejel. Stačila třeba minuta po osmé a už zrušil celý natáčecí den. A nikdo s ním pak nehnul. Bral to jako projev neúcty ke své osobě.“
Je něco, co ho naopak dokázalo potěšit?
„Přestože dával najevo, že ten zájem lidí ho obtěžuje, vím, že mu to někdy dělalo i trošku dobře. Vyprávěl nám třeba, že jel na nějakou besedu z Prahy do Ostravy, přijela pro něj »šestsettřináctka« a že se tam o něj starali jako o krále. Moc si to pochvaloval. Nebo mu strašnou radost udělal titul Národní umělec. Řekl mi, že to je něco podobného, jako když někomu dají do ruky maršálskou hůl.“
Když zemřel, bylo vám dvaadvacet let. Pamatujete si, kdy jste s ním mluvil naposledy?
„O tom, že je vážně nemocný, jsme neměli tušení. Ta zpráva přišla jako blesk z čistého nebe. Zrovna ve chvíli, kdy na tom byl už hodně špatně a umíral v nemocnici, Alence trhali mandle. Než jsme se za ním stačili vypravit, bohužel zemřel.“
Věděl o tom, že má rakovinu?
„Nevím, jestli mu to lékaři sdělili, ale nikdy o tom nemluvil.“
Vaše maminka zemřela tragicky (údajně spáchala sebevraždu – pozn. aut), rok poté, co Marvanovi porodila dceru Alenku. Jak jste její smrt nesli?
„Děti chápou tragické věci v životě jinak než dospělí. Řekl bych, že si nepřipouští to, že už tu milovanou bytost nikdy neuvidí. Samozřejmě to ale bylo bolestné.“
Její smrt je zahalena tajemstvím. Co si myslíte vy?
„Nechci se v tom pitvat, stejně už na tom nemůžu nic změnit a všechny ty úvahy mě bolí.“
Kdo vás po její smrti vychovával?
„Ještě za maminčina života jsme žili u babičky a tety Evy, které nás i vychovávala. Přece jenom maminka hrála v Národním divadle a neměla na nás tolik času. Takže se pro nás to prostředí nezměnilo. Ale pro babičku to bylo těžké. Aby nás tři děti uživila, musela začít pracovat. Začala vařit ve školní jídelně.“
Marvan svou dceru finančně nezajistil?
„O Alenku se pořád dál vzorně staral a dával najevo, že je to jeho jediný potomek. Byl strašně rád, že ji má, byl na ní pyšný. Viděl se v ní. A staral se i finančně. Alimenty platil slušné a včas. Jednou jsem slyšel, jak říká: „Alenko, ty nikdy nebudeš chudá…“ Jeho slova se ale bohužel nenaplnila.“
