Měla jsem milence a teď chci zachránit manželství
Paní Michaela radí čtenářům s jejich sexuálními problémy...
Manžela miluju, ale poslední roky jsme si byli spíš spolubydlící než partneři. Byla jsem unavená, přehlížená, všechno se to točilo kolem práce, dětí, domácnosti. Cítila jsem se neviditelná. Asi už tušíte, co přijde – měla jsem milenecký vztah. Trval pár měsíců, nebyla to jen sexuální záležitost, i když fyzická blízkost tam hrála velkou roli. Cítila jsem se znovu žádoucí, zajímavá, živá.Ten vztah jsem ukončila, protože chci být s manželem. Jenže teď se potýkám s obrovským pocitem viny a strachu. Přiznat se? Neříkat nic? Jak vůbec můžu znovu nastartovat manželství po takovém podrazu? (Dita, 38)
Milá Dito,
váš milenecký vztah nebyl jen „selháním“ – byl také voláním o pomoc. Signálem, že něco dlouhodobě chybělo. Neospravedlňuje to nevěru, ale pomáhá to pochopit, proč se to stalo. A právě pochopení je první krok k uzdravení.
Otázka, jestli se přiznat, nemá univerzální odpověď. Zvažte, jestli by šlo o očistu svědomí pro vás, nebo konstrukci, která by manželství pomohla. Pokud by šlo pouze o zmírnění vaší viny, ale manžel by to neunášel, může přiznání způsobit víc bolesti než užitku. Na druhou stranu, pokud jsou mezi vámi alespoň zbytky důvěry, otevřenost může být cestou k hlubší opravě vztahu.
Doporučuji začít jinde: Ne hned přiznáním, ale změnou dynamiky mezi vámi. Mluvte s manželem o tom, co vám chybělo, co jste si přála a co se stalo s vaší intimitou. Ne jako výčitku, ale jako touhu být zase spolu – jako pár, ne jen jako tým rodičů a spolubydlících.
Až když se mezi vámi obnoví důvěra a bezpečí, můžete zvážit, jestli přiznání mileneckého vztahu může být součástí uzdravování, nebo jestli to zůstane vaší soukromou lekcí.
A hlavně: odpusťte sama sobě. Lidé dělají chyby. Ne všichni je ale dokážou přetavit v růst. Pokud to dokážete vy, má vaše manželství šanci nejen přežít – ale i znovu rozkvést.
