Vyšel z basy, vybílil osmnáct bytů
Nápravně výchovné tábory. Pak útvary nápravné výchovy. A nakonec, až do pádu totalitního režimu u nás, nápravně-výchovné ústavy. Tak se za socialismu oficiálně nazývaly kriminály. Měly napravovat. Ale kdeže! Příkladem nám může být recidivista Jiří Tesař z Brna.
Chlapík zpod Špilberka měl dlouhé prsty. Co viděl a nebylo přibité či přišroubované, to ukradl. Po čase ho tehdejší Veřejná bezpečnost vypátrala, chytila, předala justici. A ta trestala. Pětkrát poslaly soudy Tesaře dýchat zamřížovaný vzduch do basy. Tedy do nápravně výchovného zařízení. Tam se měl poberta napravovat. Jenže, bylo to pokaždé stejné. Odseděl si své, pustili ho – a zase kradl.
V prosinci 1964, jak psal denní tisk, usedl Tesař na lavici obžalovaných pošesté. A to před okresním soudem v Olomouci. Tam došla lidem v talárech trpělivost. Obžaloba totiž Tesaře vinila, že za necelý rok, co byl propuštěn z vězení naposledy, stačil vykrást osmnáct bytů – v Gottwaldově, dnes Zlíně, Olomouci a Přerově. Když Tesař vyslechl šestý rozsudek, došla mu řeč i humor. Byla to rána. Patnáct let v žaláři – tedy, v nápravně výchovném ústavu. Předlouhý čas měl chmaták na přemýšlení – o své nápravě...
