Crash testy! Testovací panák Vladimír a jeho rodina: DOBROVOLNĚ JDEME NA SMRT!

Vladimír, jeho žena i děti jsou totiž figuríny pro testování bezpečnosti automobilů, takzvaní »crash test dummies«. Několikrát týdně tihle zvláštní panáci musí nasazovat svůj krk, aby pár těch lidských ušetřili…

Nárazovou zkouškou (crash testem) dnes prochází každé nové auto. Akreditovaná zkušebna anonymně koupí nové auto, namontuje do něj měřící přístroje, a na sedadla posadí lidské figuríny prošpikované nejrůznějšími senzory. Pak přijde na řadu náraz do umělé překážky, který prokáže, nakolik je daný vůz bezpečný. Nejlépe o tom vypovídají údaje z figurín, díky kterým může počítač na závěr ukázat různobarevnou mapku všech postaviček sedících ve zkušebním autě. Jednotlivé barvy jednoduše říkají, nakolik je daná část těla (třeba řidiče) zraněná.

Testovalo se i na mrtvolách

Supermoderním figurínám předcházely desítky letnáročných výzkumů, při kterých se »pokusnými králíky« stávali živí dobrovolníci, mrtvá lidská těla, opice i domácí prasata. Inženýři totiž na počátcích výzkumů přesně nevěděli, co všechno lidské tělo vydrží. Jak silnému nárazu odolá lidská hlava, než praskne lebka a poškodí se mozek? Při jakém nárazu se člověku zlomí vaz? Jaká síla zlomí třeba zápěstí nebo stehenní kost? Jakým tlakům odolají vnitřní orgány? Na všechny tyhle otázky bylo třeba odpovědět ještě předtím, než vznikla první použitelná figurína.

Prasata, opice, dobrovolníci
Kdo všechno auta testoval a testuje?

Mrtví lidé

S výzkumem odolnosti lidského těla začali výzkumníci na univerzitě v americkém Detroitu. Pro první testy jim posloužila dospělá mrtvá lidská těla. Shazovali je do opuštěné výtahové šachty a testovali odolnost lidské lebky. Další těla už seděla v kabinách pokusných automobilů. Nebožtíci měli tváře omotané obvazy, oblečení byli do jakýchsi trikotů a na těle měli připevněné měřící přístroje. Kvůli posmrtné ztuhlosti se ale mrtvá těla nechovají stejně jako živí lidé, a tak výsledky testů nebyly příliš přesné. Těl vhodných pro výzkumy navíc rychle ubývalo, a tak od nich později bylo upuštěno úplně.

Opice

Opice mají odjakživa tu smůlu, že se až příliš podobají lidem. Proto se nedobrovolně staly i součástí nárazových testů. Živí opičáci připoutaní ve speciálních sedačkách umírali po zdrcujících nárazech, aby pak vědci mohli pitvat jejich těla a zkoumat, jak moc jsou poškozená.

Prasata

Sedativy utlumení čuníci se ke své smůle k testování náramně hodili. Mají totiž téměř stejnou stavbu a velikost vnitřních orgánů. Navíc mohou jako jedny z mála zvířat sedět na zadku podobně jako člověk. Lékaři měli i zvláštní techniku, jak přesně zjišťovat poškození vnitřních orgánů mrtvých pokusných zvířat. Prostě jim vypustili z těla veškerou krev a nahradili jí tekutým barvivem. Při bouračce poškozené orgány se pak díky popraskání vnitřních cévek zbarvily třeba namodro.

Živí lidé

Součástí výzkumů před prvními nárazovými zkouškami byly i pokusy na živých lidech – dobrovolnících. V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století například jeden americký profesor biomechaniky prošel sériemi testů, při kterých mu desetikilové kyvadlo opakovaně naráželo do hrudníku a kolena mu otloukala ocelová deska vybavená nárazovými senzory. Musel strpět i čtyři stovky jízd na speciálním trenažéru, který simuloval prudký náraz při autonehodě.

Figuríny

Dnes se pro nárazové zkoušky využívají už jen speciální, elektronikou prošpikované figuríny. Mají stejné rozměry i váhu jako opravdoví lidé a uvnitř těla mají instalovány desítky nejrůznějších čidel. Jediná figurína dokáže během jediného nárazu změřit až 35 tisíc údajů. Ty se pak zpracovávají počítačem. Po zkoušce a případné opravě si figurína sedá do dalšího auta určeného ke zdemolování. Mimochodem, jeden takový chytrý panák stojí 3,3 milionu korun.

Počítačové simulace

Výkonné počítače dnes dokáží vymodelovat autonehodu setinu po setině. Zákony fyziky jsou ale přeci jenom složité, a počítačové simulace se zatím skutečným zkouškách svou přesností nevyrovnají.

Mrtvé děti?

Dnes sedí na sedačkách šrotovaných aut také figuríny dětí od šesti měsíců do šesti let. Technici díky nim dokáží zcela přesně změřit síly, které na takhle malé človíčky působí. Problémem je ale fakt, že nikdo přesně neví, kolik toho živé dětské tělíčko skutečně vydrží. Údaje naměřené při testech s figurínami tak není s čím porovnat. Na řadu by tak podle vědců měly přijít testy s dětskými mrtvolkami, stejně jako to bylo v případě dospělých. Jenže to dnes považujeme za neetické.

Čemu jsme vystaveni při těžké havárii?

Běžně na člověka působí síla 1G, tedy zemská přitažlivost. Při rozjezdu nebo brzdění na vás působí i setrvačnost, která se počítá jako náso-bek normální zemské přitažlivosti. Zajímá vás, co je ještě v »normálu« a co je extrém?

2G – setrvačná síla při prudším brzdění auta
4G – piloti Formule 1 v prudkých zatáčkách
5G – netrénovaný člověk omdlévá
8G – piloti stíhaček při prudkých manévrech
9G – kosmonauti při startu rakety
46G – americký rekordman John Stapp na trenažéru
170G – pilot formule, který přežil zatím největší přetížení. Jeho vůz narazil v rychlosti 173 km/h do svodidla a během zlomku vteřiny tak zabrzdil na nulovou rychlost. Předek auta se přitom zdeformoval o pouhých 66 cm.

Šokující čísla
Za rok na silnicích zemře milion lidí

• Od prvního automobilového smrťáku v roce 1896 přišlo na všech světových silnicích o život zhruba 20 milionů lidí.
• Dnes umírá na silnicích přes 1 milion lidí ročně (zhruba tolik obyvatel má třeba Praha) a dalších 38 milionů lidí se zraní.
• Devět z deseti smrtelných nehod se stane v rozvojových zemích.