Nemám domov, bydlím na letišti

Britka Eram Dar (42) prožívá podobný příběh jako Tom Hanks ve filmu Terminál

..

Když potkáte tuto pohlednou ženu s načesanou hřívou černých vlasů, růžovou rtěnkou a modrou cestovní kabelou, nikdy by vás nenapadlo, že by to mohla být bezdomovkyně. Vypadá jako ostatní cestující. Na rozdíl od nich ale nikam nespěchá. V noci spí na zemi mezi směnárnou a automatem na zmrzlinu, dny tráví čtením nalezených novin a knížek vypůjčených z knihovny.

Už podle řeči je poznat, že je to vzdělaná žena ze slušné rodiny. Její příběh je prostý. Narodila se asijským rodičům, kteří se do Británie přesunuli z africké Keni. Dětství prožila na předměstí severovýchodního Londýna se čtyřmi nevlastními sestrami a jedním nevlastním bratrem. Byla jedničkářka, a dokonce studovala práva. Studium však nedokončila, stala se sekretářkou v advokátní kanceláři a najala si vlastní byt. Pak ale přišla nemoc.

„Od 16 let mám lupénku. O 20 let později se to zhoršilo tak, že jsem prakticky nemohla chodit do práce. Rozlezlo se mi to na celé paže i ruce,“ objasňuje posmutněle černovláska a krčí rameny. Nezvládala platit činži a majitel bytu ji brzy vystěhoval. Otec mezitím zemřel a matka má Alzheimerovu chorobu. Rodinný dům už se prodal, sestry odmítly pomoci a bratr se odstěhoval do Kanady. Eram zůstala sama.

Nějakou dobu žila na ulici, než se doslechla o letišti. „Žít na Heathrow je jako bydlet v dobrém hotelu. Je tu teplo, velmi čisto a nikdo vás neobtěžuje,“ pochvaluje si Eram. Místní bezdomovci sice čas od času čelí policejním šťárám a musejí se nakrátko přesunout jinam, brzy se ale vracejí. Většinu času tu totiž mají klid. Noční technici a uklízeči je nevyrušují a nad jejich přítomností přivírají oči. A oni nakonec nemají kam jinam jít.