Očima dobrodruhů... Jak probíhá cesta se Škodou Rapid 130?

Jedna věc je probít se trasou z Moskvy do Vladivostoku v nejnovější Škodě Octavia Scout, druhá ve staré Škodě Rapid 130. Tu loni celou štreku zdolali dva moravští dobrodruzi, Petr Goldmann (43) z Kyjova a Petr Vavřík (41) ze Zlína. Tady jsou zaznamenány jejich postřehy z cíle cesty:

„Po více než měsíčním autorodeu na ruských silnicích jsme dosáhli cíle. Padlo nevyhnutelné rozhodnutí, že nazpět tu ŠÍLENOST mezi Čitou a Bělogorskem nepojedeme. Jet vzdálenost z Kyjova do Londýna po horší cestě, než jaká vede na Zavadilu (pro nekyjováky Zavadilka = chatová oblast v lese), to se starou škodárnou už ne.

Skoro vše dosud probíhalo na Dálném východě podle našich představ. Až se nám to zdálo jaksi podezřelé. Tedy kromě zatčení pohraničníky. Pro ty jsme byli podezřelí pro změnu my. Dokonce i přijetí na vladivostockém magistrátu splnilo naše očekávání. Několik stakanů samohonky v kanceláři šéfa zahraničního odboru města mile zamotalo naše hlavy. Dostat se však až k samotnému nejvyššímu, tedy starostovi milionového města, bylo nemožné.

Najít přepravce pro naše auto nebylo nijak snadné. Až po několika dnech jsme Myšáka předali na vladivostockém nádraží transportní firmě ZAO Portpasservis a vše naznačovalo, že profesionálové splní svůj úkol beze zbytku tak, jak slíbili. Prý se čeká na vagón průměrně sedm dnů. Zaplatili jsme tučný obnos rublů a sami nasedli do vlaku »mířícího z konce světa« až na Ukrajinu. Po pěti dnech silných zážitků a zkušeností z lehátkové komunity padesáti šesti obyvatel vagonu byl ten náš odpojen a byli jsme v cíli. Naivně jsme si v tu dobu mysleli, že těch několik málo dní, než nám přivezou Myšáka, přečkáme ve stanu u celkem krásného Obského moře.

Nejpozději 20. srpna jsme měli odjíždět s autem domů. My tvrdneme v Novosibirsku na bytě u Nadi, ruble z peněženky letí nezvykle rychle a Myšák »zahnívá« stále ve Vladivostoku, ovíván slaným větrem z Japonského moře. Každý den telefonujeme do Vladivostoku, co se už skutečně »do prdele« děje a dostává se nám pořád stejné odpovědi, že »nět sietky«, zamřížovaného vagonu určeného k přepravě automobilů. A z letargie důvěry nás definitivně vyvedla informace z nezávislého zdroje, že čekačka na »sietku« ve Vladivostoku je běžně i měsíc a půl.

Pevně doufáme, že se nám podaří vše sjednat, doplatit ruble a zařídit, aby si Myšák projel celou Transsibiřskou magistrálu až do Moskvy bez nás, kde si ho snad vyzvedne stálý zpravodaj českého rozhlasu. My už Myšáka řídit Sibiří nebudeme. Nemůžeme.

Nacházíme se v obrovské zemi, kde stále platí, že zítřek se stává běžně včerejškem.“