Ján Jackuliak (48) o nové roli bojovníka, zranění při natáčení i roli táty...
Znát ho budete například ze seriálu Vyprávěj nebo z Ordinace v růžové zahradě 2. Velkou část svého pracovního života věnuje ale slovenský herec Ján Jackuliak (48) i divadlu nebo natáčení filmů. Nejnovější z nich s názvem Bojovník diváky vtáhne do skutečného světa MMA. Ján v něm hraje Bélu Kardose a na roli se připravoval rok. Láska k boxu mu však vydržela dodnes. Snímek má premiéru 13. srpna. V soukromí je herec hrdým tátou osmiletého syna Tea, kterého má s nynější manželkou Barborou Henterovou. Co se Jánovi při natáčení stalo? Čeho se v životě drží? A jak moc ho ovlivnilo narození syna?
Jáne, co vás na scénáři filmu Bojovník zaujalo jako první?
„Na první dobrou to nebyla klec. Byla to ta věta, která celý film nese: »Můžeš prohrát, ale nesmíš se vzdát.« Scénář od Tomáše Dušičky a kluků režisérů (Vojtěch Frič a Tomáš Dianiška – pozn. red.) není o sportu, je o vině, o egu chlapa, který už měl být za zenitem, a o tom, že nejtěžší zápas se neodehrává před lidmi, ale v hlavě. To mě chytlo. Že to není kašírka o MMA, ale charakterové.“
Jakou roli ve filmu hrajete?
„Hraju Bélu Kardose, říkají mu Maďarský tank. Je to ten chlap, na kterého si Hoff musí nakonec troufnout – můj protipól. Fyzicky nekompromisní, mentálně nastavený jako stroj.“
Dala by se charakterizovat třemi slovy?
„Síla. Hrdost. Samota.“
Jde tedy o roli záporáka?
„Vůbec ne. A právě proto mě bavila. Kdyby byl Béla jen záporák z plakátu, nebylo by co hrát. On není zlý, on je přesvědčený. V jeho světě je disciplína a dominance způsob, jak přežít. Pro diváka je to antagonista, pro sebe je to bojovník, který chrání své jméno. A v tom je lidský.“
Jak dlouho jste se na film připravoval?
„Rok. A to není fráze. Příprava Milana (představitele hlavní role Hoffa herce Milana Ondríka – pozn red.) je známá, ale i my ostatní jsme museli projít proměnou. Vojta Frič od začátku chtěl autenticitu, nechtěl, aby to hráli kaskadéři. Takže posilovna, kondice, pohybová paměť, práce s postojem. A pak ta herecká část – pochopit mentalitu chlapa, který mlčí a nechá za sebe mluvit váhu.“
Měl jste už před natáčením zkušenosti s bojovými sporty?
„Jako kluk z Lučence jsem měl k hospodským rvačkám blíž než k tatami, ale sportovně jsem začínal skoro od nuly. Divadlo mi dalo fyzičku – muzikál, tanec, šerm, to všechno je dřina – ale MMA je jiná abeceda. Pokora. První týden ti každý řekne, že neumíš ani stát.“
Během natáčení jste byl zraněn, co se stalo?
„Stalo se to, co se stát muselo, když chcete točit naostro. Při jedné z finálních výměn v kleci už jsme byli unavení, špatně jsem si kryl přechod a odneslo to žebro a koleno. Nic, co by nebylo součástí téhle práce. Režisér chtěl jeden záběr navíc, já chtěl taky. Adrenalin vypne bolest, až druhý den počítáš.“
Krátce po odchodu z nemocnice jste ale hned zase točil. Jak jste to zvládal?
„Při natáčení finálního zápasu jsem si zlomil ruku. Ne naražení, rovnou zlomenina. Ještě ten večer mě operovali. A o dva dny později jsem zase stál v kleci před kamerou. Se železem v ruce. Mnoho lidí se mě ptalo, jestli to stálo za to. Já se ale nevzdávám. A přesně o tom je i tenhle film. Když hraješ bojovníka, nemůžeš se chovat jako divák. Béla by to nevzdal. A já taky ne.“
Musel jste během natáčení překonat nějaký vlastní strach nebo limit?
„Ano. Strach z toho, že budu směšný. Že přijdete mezi skutečné bojovníky a budeš vedle nich vypadat jako herec v kostýmu. Ten limit není fyzický, ten je v hlavě. Musel jsem vypnout Jána z divadla a zapnout stroj. A to je pro herce, který je zvyklý všechno prožívat, docela těžké.“
Musel jste využít bojové sporty někdy i v životě?
„Zaplaťpánbůh ne v kleci. Ale vyrůstal jsem v době, kdy se konflikty řešily rukama před kulturákem. Spíš jsem se naučil, že největší výhra je rvačce zabránit. Bojový sport mě naučil, že kdo umí udeřit, nemusí udeřit.“
Jak jste na tom, Jáne, s vlastní fyzičkou? Nejen to čtěte v tištěném APŽ číslo 33.
