Taťjana Medvecká (72) promluvila o vyhoření a svém trápení...
Je dvojnásobnou držitelkou ceny Thálie, Českého lva i ceny Františka Filipovského a služebně Taťjana Medvecká (72) patří mezi nejstarší herce pražského Národního divadla. Smlouvu tam podepsala roku 1975, a jak má v povaze, zůstala mu věrná dodnes. Pro některé mladé kolegy je herečka trochu úkaz, protože před padesáti lety, kdy začínala, nebyli na světě ani jejich rodiče. Pro ni je to však potvrzení toho, jak rychle život utíká. Byly však chvíle, kdy si Medvecká říkala, že by nejraději z divadla odešla a byla sama ze sebe zklamaná. Dodnes je to pro ni třináctou komnatou, kterou jen nerada otevírá a bere to jako velké selhání.
Nemusela nic prodávat
Medvecká se k větším rolím propracovala postupně. „Přišla jsem na to, že když začínáte a nějaký seriál vás vystřelí na vrchol a stanete se hvězdou, je docela náročné to všechno ustát. Dříve stačilo, když jste udělal svoji práci. Dneska ji musíte i prodávat a propagovat. A to je hrozně vyčerpávající. I mladí lidé jsou z toho vyřízení. Jenže já to takhle nikdy neměla. Občas jsem natočila pohádku, hrála v divadle, výjimečně jsem natočila film. Měla jsem to rozloženo do daleko většího časového horizontu a nemusela nic propagovat,“ prozradila. Za těch padesát let se příliš nezměnilo ani samotné Národní divadlo. Přesto jí to všechno nepřestalo bavit. „Jistá neměnnost je v tom, že je to pořád ta samá krásná historická budova. Pro mě je to povznášející. Už jako malé holčičce, když jsem tam koukala na baletky, mi to přišlo jako jiný svět. A to vnímání mi zůstalo a nezevšednělo,“ tvrdí herečka, která by si stejnou profesi vybrala znovu, kdyby dnes byla znovu mladá holka. „Byla bych zas herečkou. Vlastně jsem si celý život mohla dělat to, co jsem chtěla a po čem jsem toužila. Jednou mi dcera řekla: »Uvědom si, mami, jak málo lidí tvé generace má tohle štěstí. Většina se těší, až půjde do penze, což jsem od tebe nikdy neslyšela…« Jestli má ta moje práce nějaký smysl, nebo dokonce přesah, to si netroufám hodnotit. Dějiny divadla jsem jistě nezměnila, hlubší otisk ve filmové historii nevznikl, ale mně v tom bylo dobře,“ svěřila. Taťjána se však netají tím, že ta její práce nebyla vždy zalitá sluncem. Byly i chvíle, kdy přemýšlela nad tím, že s hraním sekne. „Byly tam i smutné a neradostné okamžiky, na které člověk nevzpomíná rád a ani sama ze sebe nejsem tak nadšená. Neměla jsem tu odvahu něco říct. Umění prostě bylo a je služkou mocných. Zatímco dříve to byly tlaky ideologické, dneska jsou to tlaky ekonomické,“ přiznává Medvecká s tím, že bylo období, kdy byla sama ze sebe zklamaná…
Bere to jako selhání
Herečka nerada mluví o období, kdy byli u moci komunisti. Bolestné vzpomínky si totiž v sobě nese celý život. Udělala totiž něco, co si dodnes nemůže odpustit. „Je to moje třináctá komnata, kterou jsem otevřela jednou jedinkrát. Byla jsem za minulého režimu ve straně. Na škole mi nabídli členství a já jsem prostě byla strašnej srab. Tak moc jsem se vyděsila, že jsem neměla odvahu říct ne,“ přiznala v podcastu Deníku N. Mrzí ji, že nebyla silnější. Měla však strach. „V okamžiku, kdy se mě na to paní profesorka zeptala, bylo to jako zásah bleskem a já jsem věděla hned v ten moment, že tu sílu mít nebudu. Byli i tací, co tu odvahu měli, já ne,“ posteskla si. Její tatínek však pocházel z buržoazní rodiny, ale dvanáct let vrtal studny, mamince nedali ani domovnictví. Když herečka doma řekla, že ji volají do strany, rodiče jí řekli, že nemůžu dělat nic jiného. „Dneska to lidé, co se nenarodili do té doby, berou už s lehkostí. Ale já to beru jako selhání, protože mi nikdo nestál s kvérem u hlavy,“ říká otevřeně a sype si popel na hlavu. Dnes by se zachovala jinak, ale tehdy tu sílu neměla. „Bála jsem se, že nebudu moct to divadlo dělat. Odmalička jsem po tom šíleně toužila a jiný plán jsem neměla,“ přiznala Medvecká, která ještě nemá v plánu jít do důchodu a potáhnout i dalších pár let na scéně.
Více čtěte v tištěném APŽ číslo 29.
