Taťjana Medvecká (72) oslavila půlstoletí v Národním divadle...
Je dvojnásobnou držitelkou ceny Thálie, Českého lva i ceny Františka Filipovského a služebně Taťjana Medvecká (72) patří mezi nejstarší herce pražského Národního divadla. Smlouvu tam podepsala roku 1975, a jak má v povaze, zůstala mu věrná dodnes. Pro některé mladé kolegy je herečka trochu úkaz, protože před padesáti lety, kdy začínala, nebyli na světě ani jejich rodiče. Pro ni je to však potvrzení toho, jak rychle život utíká. Byly však chvíle, kdy si Medvecká říkala, že by nejraději z divadla odešla a byla sama ze sebe zklamaná. Dodnes je to pro ni třináctou komnatou, kterou jen nerada otevírá a bere to jako velké selhání.
Taťjana Medvecká patří mezi naše neobsazovanější herečky. Diváci ji můžou vidět nejen v seriálech jako třeba Policie Modrava nebo Most!, kde si střihla roli Julišové, ale i v celé řadě filmů. Naposled to bylo v dramatu Nikdo mě nemá rád a nyní ve snímku Mistryně, který měl premiéru na filmovém festivalu v Karlových Varech. Do toho však hraje v divadle. Nezastavila se ani v létě. „Hrajeme s Divadlem Kalich pod Žižkovskou věží na otevřené scéně. Potom mám roztočený seriál Vraždy v kraji, který se natáčí v nádherném prostředí Českého středohoří, takže se tam vždy moc těším, protože jedu na výlet,“ přiznala herečka, která ale kdysi toho tolik na svých bedrech ani zdaleka neměla. „Když jsem začínala, neměla jsem takové příležitosti. Měla jsem divadlo, a když jsem měla štěstí, dostala jsem pozvání do rozhlasu nebo do televize. A pak domů a spát. Víc toho nebylo. Paradoxně v tomhle věku mám diář zaplněný,“ raduje se s pokorou Medvecká. Když byla malá, přemýšlela o tom, že by chtěla být baletkou. Ale brzy se její sny rozplynuly. „Nevzali mě do divadla a řekli mi, že jsem na baletku moc veliká a že mám velký zadek. Už bych teď byla dávno penzistka. Místo toho tady skotačím jako stařena,“ říká herečka, která před časem oslavila neuvěřitelných padesát let na jedné scéně.
Život utíká
Medvecká už půlstoletí hraje ve zlaté kapličce. Řada jejích kolegů, kteří jsou mnohem mladší, to nedokážou pochopit. Často střídají práci i místa. Že by setrvali na jedné scéně tak dlouho, je pro ně úplné sci-fi. Také Taťjana si uvědomuje, že je to velmi dlouhá doba. „Díky bohu ještě chodím, funguju a pracuju. Ale musím říct, pro některé mladé kolegy jsem asi úkaz. Protože tehdy, před padesáti lety, kdy jsem začínala, nebyli na světě ještě ani jejich rodiče. Je to pro mě potvrzení toho, jak ten život rychle utíká,“ svěřila. Sama na sobě změnu a především zub času příliš nepozoruje. Jen navenek. „Vevnitř si připadám velmi podobná té holce, která přišla před těma padesáti lety. Až tedy na to, že jsem hodně jetá a mám už vnoučata. Vevnitř jsem ale pořád nadšenec. Jinak bych to nemohla dělat,“ přiznala. Žádné velké oslavy však neprobíhaly. A ani Národní divadlo nedělalo při této příležitosti nic výjimečného. „Dostala jsem červené desky. Říkala jsem si, že když byl jeden kolega 50 let v divadle, tomu snad dali hodinky a mně už dali jenom červené desky,“ řekla s humorem sobě vlastním Taťjana Medvecká. Za celou tu dobu, co hraje, však u ní nedošlo k tomu, že by své práce, kterou si zvolila za své životní poslání, litovala. Právě naopak. Dodnes jí každá nová role dělá radost. „Dnes se často mluví o vyhoření. Ale já jen kroutím hlavou a připadám si stále nějaká nevyhořelá. Snažila jsem se to pro sebe nějak vysvětlit,“ přiznala s tím, že dlouho nechápala, čím to je. Pak ale usoudila, že to bude právě tím, že si kariéru vyšlapala krůček po krůčku a nahoru kráčela postupně. Nestala se z ní hvězda ze dne na den. Prošla si postupně vším. Začínala s malými rolemi jako divadelní herečka, pak začala dabovat a až pak začala přicházet práce v televizi a ve filmu. Dnes to mají dle ní mnohem těžší, a proto u nich častěji dochází ke zmíněnému vyhoření. Je na nich vytvářen nesnesitelný tlak. To ona naštěstí na své kůži, co se týče rolí, nepocítila.
Více čtěte v tištěném APŽ číslo 29.
