Aňa Geislerová (50) udělala vážné životní rozhodnutí a stoupla si za druhou stranu kamery...
Poslední dobu byla v jednom kole. Aňa Geislerová (50) jen vloni uvedla hned tři filmy. Na plátně se objevila ve strhujícím dramatu Otec, zahrála si v kanadsko-americkém snímku a do toho excelovala v roadmovie Karavan. S tím dokonce zamířila na festival Cannes. Pak se ale herečka odmlčela. Nyní přiznala, že si od herectví udělala pauzu. Chtěla zjistit, jestli by jí to chybělo. Nakonec zjistila, že možná by jí na druhé straně kamery bylo komfortněji. To si uvědomila, když tvořila film o svém zesnulém otci japanologovi Petru Geislerovi (†59). Tátu, kterého milovala, zničil alkohol...
Tento rok je pro Aňu opravdu výjimečným. Ve svém životě se totiž rozhodla udělat změnu, kterou od ní málokdo očekával. Úspěšná herečka, držitelka několik ocenění, a dokonce i jednoho světového, majitelka medaile Za zásluhy, která hraje od svých 14 let, si dala od práce pohov. Loni uvedla na plátna kin hned několik trháků, včetně poetické roadmovie Karavan, který dokonce znamenal pro český film návrat do soutěžního programu festivalu v Cannes po dlouhých třech desetiletích. Navíc po pěti letech natáčení dokončila snímek Pramen. To všechno bylo pro ni vyčerpávající a bála se, že sklouzne někam, kam se jí příliš nechtělo a čeho se obává. Nesnáší totiž stereotyp. A být neustále na place, učit se texty, by pro ni mohlo znamenat jakousi rutinu. „Rutina je kletba. Něco dělat dokola celý život a ani nevnímat, co dělám, to já neumím,“ přiznala. Přišlo to u ní především s věkem. Loni oslavila padesátku, a to znamenalo určitý průlom v jejím životě. Dnes nad tím, co dělá a jak žije, přemýšlí jinak, než tomu bylo před deseti či dvaceti lety. „Na tom stárnutí je nejhezčí to, co se děje v hlavě. Člověk se oddaluje od věcí a vnímá je v širším kontextu,“ svěřila. A také proto se rozhodla, že na chvíli ze své komfortní herecké zóny vykročí. „Udělala jsem si delší pauzu od hraní s tím, že bych chtěla, aby se mi po tom začalo stýskat. Aby mi to chybělo. Sice se to děje, ale na druhou stranu se mi do toho zpátky hrozně nechce,“ přiznala Geislerová v rozhovoru s Čestmírem Strakatým.
Toužila po změně
Aňa chtěla zjistit, jestli se jí bude po práci a nových rolích stýskat. Uvědomila si, že zřejmě nedokáže celý život dělat naplno jen jedinou věc, přestože je v ní jako doma. Vždycky přitom tak trochu odbíhala od své profese. Píše knížky, měla cukrárnu, dělala návrhářku. Ale hraní bylo její podstatou. Musela si to všechno však nechat projít hlavou. „Natočila jsem dvě intenzivní věci a nějak intuitivně jsem vytušila, že po silném roku chci mít prostor nebýt nikde vázaná. Tak jsem si ten prostor udělala a nějak se mi nechtělo zpátky. Říkala jsem si, že je to vlastně fajn. Ani mi to nechybělo. Ale pak mi přišlo divný, že mi to nechybí. A tak přišla úvaha, že mi to musí začít chybět,“ vysvětlila. Dokonce přemýšlela nad tím, že kdyby přestala hrát, možná by se ulevilo i některým kolegyním, kterým bere práci nebo těm, které ji nemůžou vystát. „Třeba by bylo všem lépe, kdybych se na to už vybodla. Kolegyně by si řekly, že už mě mají z krku,“ přiznala se smíchem. Aňa už také cítila, že si potřebuje i trochu odpočinout od toho věčného kolotoče. „Není to snadné. Celý den hrajete rodiče umírajícího dítěte, cedíte slzy před kamerou a vstáváte v šest ráno stejně jako všichni ostatní pracující a pak se vracíte domů v deset večer. Jasně, že existují těžší profese, namáhavější, složitější a já si nestěžuju, ale to ani nezjednodušuju,“ svěřila. Od jejího rozhodnutí už nějaký čas uběhl a Aňa prý už přijala další nabídku na práci. Ale přesto v období své herecké pauzy nezahálela. Vyzkoušela si také roli producentky ve filmu o svém otci s názvem Dvě deci tuše. Společně se svojí sestrou Ester (42) zmapovaly život japanologa, kaligrafa a novináře Petra Geislera (†59). Premiéru snímku naplánovaly na právě probíhající 60. ročník MFF Karlovy Vary. Pro Aňu byla tahle práce velkou výzvou. „Bylo to velmi náročné. Zažila jsem, že jsem musela vyřizovat věci, odepisovat na maily, úkolovat lidi. V tu chvíli jsem si říkala, jestli mi na této druhé straně kamery není trošku lépe,“ zamyslela se Geislerová, která po krátké úvaze dodala: „Asi by mi to hraní přece jen chybělo. Nevím. Pořád je to všechno výzva.“
Více čtěte v tištěném APŽ číslo 28.
