Sabina Laurinová (54) přiznala, že ji postihla stejná »nemoc«, jakou měl její otec!
Ztvárnila nespočet rolí princezen a diváci si ji zamilovali i jako sestřičku Mery v Modrém kódu či Alici Novotnou ze ZOO. Její srdeční záležitostí je však divadlo. Uvědomuje si však, že by se jen jako divadelní herečka neuživila. Přesto jsou prkna, co znamenají svět, pro ni posedlostí. Podědila to po svém otci režisérovi Františku Laurinovi (91). U něj vášeň pro jeviště vyvrcholila natolik, že začal z domova odnášet zařízení. Zmizel nejen koberec, ale postupně to byly i dražší věci, které se pak už nikdy neobjevily. Všechno se mu totiž hodilo do inscenací. A nyní to dělá nejen samotná Sabina, ale už se tím nakazila i její dcera Valentýna Vojtková (24).
Laurinová vyrůstala obklopena uměním. Její tatínek František Laurin dlouhá léta pracoval jako divadelní i televizní režisér. Svoji práci miloval natolik, že byl pro ni ochotný obětovat snad cokoliv. Nebylo dokonce prý žádnou výjimkou, že z domácnosti mizely předměty, které se pak staly divadelními rekvizitami. „Tatínek odnášel věci z našeho domova do svých inscenací. »Františku, tady byl kobereček, neviděl jsi ho?« ptala se maminka. »Jo, jo, já ho zase přinesu,« odpověděl táta. A pak zmizela moje krásná loutka klauna. Ztratil se i magnetofon s rádiem. Věci mizely a nikdy se nevrátily. Ale vždy to bylo pro dobro divadla,“ svěřila Laurinová. Maminka Věra, která pracovala ve Výzkumném ústavu strojírenské technologie a ekonomiky, měla k umělecké branži daleko. Přesto měla prý umělecké oko a pro svého manžela byla důležitým kritikem jeho práce. Pochopit však chování svého muže nebylo pro ni snadné, zcela jistě tak jako i samotný život s umělcem. „Maminka má odjakživa božskou trpělivost a neuvěřitelný nadhled. Takže brzy pochopila, že tak to prostě bude, a části zařízení bytu byly položeny na oltář umění. Pochopila, co je to posedlost divadlem,“ prozradila herečka v rozhovoru pro idnes.cz. Jenže to však maminka tehdy nevěděla a možná mohla jenom tušit, že podobnou »nemocí« se nakazí i její dcera Sabina.
Nadšené začátky
Laurinová stála na jevišti už jako malá, a když jí bylo pouhých devět let, objevila se před kamerou vůbec poprvé. A to ji režíroval zrovna její tatínek. Později hrála celkem v osmi muzikálech. „Prvním muzikálem byla Pěna dní v divadle ABC. Tam jsem se poprvé setkala s Jankem Ledeckým v roli Chloe. Hráli jsme zamilovaný pár. Asi jsem se osvědčila, tak si mě pak Janek vybral do Ofélie,“ prozradila. Šest let moderovala DoReMi s Pavlem Trávníčkem (75). „Byla jsem hozena do vody. Do té doby jsem nikdy nic neuváděla. Byla jsem herečka. Byla to pro mě obrovská škola improvizace a empatie,“ přiznala. Ale nebylo to pro ni to pravé ořechové. Jejím hnacím motorem je divadlo. A už i ona, stejně jako kdysi její otec, odnáší věci ze svého domova. „Asi jsem to zdědila po tátovi. Když se odhodlám doma zlikvidovat přebytečné věci, tak každou krabičku, vázičku dvacetkrát obrátím a dlouho přemýšlím, jestli by se nehodila do nějaké inscenace. Jsem člověk, který neumí nic vyhodit, ke všemu mám vztah, příběh. Takže pokud potřebuju udělat »debordelizaci« bytu, musím si pozvat kamarádku, která k těm předmětům nemá emoční zatížení. A moje nádobí? Žádné nové kusy! To je muzeum mého života!“ říká Laurinová a nezdráhá se použít i silnější slova a nazvala se posedlou. „Divadlo člověk nemůže dělat pro peníze. Divák ani netuší, že herec, pokud není ve stálém angažmá, zkouší dva měsíce zadarmo a honoráře přijdou až za představení. Divadlo je určitá posedlost. Táta, ač profesionální režisér, podporoval i amatérské divadlo. Léta jezdil na Jiráskův Hronov, kam nás všechny bral s sebou. Mě už od dvou let. Pracoval s ochotníky, pořádal besedy, jezdil na divadelní přehlídky. Samozřejmě tyhle aktivity dělal z lásky k divadlu. Je to hluboký vztah k živému organismu, kterým divadlo je, a to v jakékoli formě,“ myslí si herečka.
Více čtěte v tištěném APŽ číslo 20.
