ROZHOVOR: Marta Dancingerová (34) - Psaní je pro mě terapie!
Jde z role do role, nejen na obrazovkách, ale i na divadle. Hrála například v seriálech Ordinace v růžové zahradě, Kukačky, Zlatá labuť nebo třeba Duch. Z filmů za všechny jmenujme nedávný snímek Franz. Aktuálně natáčí novou sérii Kriminálky Anděl. Do podvědomí lidí se dostala i díky účastí ve StarDance, kde s tanečním partnerem Martinem Prágrem (31) postoupila až do finále. Marta Dancingerová (34) není ale jen žádanou herečkou, je také autorkou knih Nesmělí, Nikolas a tajemství Snozemě nebo Maluj můru nohama vzhůru. V soukromí je maminkou devítiletého syna Antonína, kterého má s hercem Markem Pospíchalem (48), s nímž loni oznámila rozchod, a začala novou etapu svého života. Co Martu na škole fascinovalo? Jak to má s módou? A po čem touží?
Marto, letos jste se účastnila akce Noc s Andersenem v rámci programu na dětské stanici Českého rozhlasu Rádia Junior. Byla to pro vás první taková zkušenost?
„Já už jsem v rámci Noci s Andersenem takhle pohádky četla, ale bylo to vždycky po takových malých lokálních školách, kde mě oslovily většinou místní paní učitelky. Nebo právě u syna ve škole, který má taky každý rok Noc s Andersenem a v rámci toho i ve škole přespávají. Takže ano, už s touhle akcí nějakou zkušenost mám.“
Co pro vás osobně pohádky a knihy znamenají?
„Pohádky jsou zásadní. Mám je ráda a vlastně i ve třech mých knihách, které jsem napsala, mám vždycky nějaký pohádkový prvek. Ta jedna kniha je úplně celá pro děti. Já to kouzelné čaro mám ráda. Myslím, že je to moje jakási víra nebo něco takového, takže se všechno od těch pohádek odvíjí.“
Která pohádka vás nejvíc ovlivnila?
„Já jsem prý chtěla pořád poslouchat Červenou Karkulku, ale zvláštní je, že si to vůbec nepamatuju. Ani k ní nemám žádný vztah, ale prý jsem byla na té pohádce závislá. (usmívá se) Pohádky, které mě ale výrazně ovlivnily, jsou vánoční pohádky od Zbyňka Malinského. My jsme je měli doma na gramofonové desce a já jsem je tak milovala, že jsem si je šetřila vždycky na Vánoce. V době adventu jsem je začala poslouchat. Hodně jsme je poslouchali i se synem, když byl menší. Díky tomu, jak jsou napsané a jaké mají myšlenky, jsou to pro mě úplně nejlepší vánoční pohádky.“
Už jste zmínila, že jste napsala tři knihy. Co vás k psaní přivedlo?
„Moje první knížka Nesmělí, to byl vyloženě takový trošku hec. Ale je fakt, že námět na ni jsem měla dlouho v hlavě, a pak jsem si říkala, když už jsem ten nápad nezapomněla tolik let, tak už bych to měla dát na papír. Psaní mě ale opravdu baví. Je to takový můj relax a zpětně si myslím, že je to pro mě trochu terapeutické. Že o těch tématech, i když se nejsou aktuální, nedějí se zrovna v tu chvíli, ale mám je pak už zpracované, tak o nich ráda píšu.“
Napsat knihu, na to musí mít člověk taky dar. Věděla jste o něm už dřív?
„Slohovky mě bavily už na škole. Bavilo mě se nad nimi zamýšlet. Byla jsem rozhodně ten žák, co trpěl v matice a fyzice a těšil se na češtinu. Bavilo mě se o spisovatelích i učit, vždycky to bylo něco, co mě fascinovalo.“
Přesto jste se ale rozhodla jít na konzervatoř a pak na DAMU...
„Je fakt, že když jsem dělala přijímačky na konzervatoř, tak druhá varianta školy, kam bych teoreticky mohla jít – i když já jsem úplně nemusela, protože jsem byla na osmiletém gymnáziu, kde jsem mohla zůstat – byla knihovnická škola v Brně.“
Darujete knihy i jako dárky?
„To dělám docela často. Syn začal číst japonské mangy, to jsou vlastně komiksy, čtou se odzadu a je to taková japonská literatura, a já jsem propadla tomu, že mu to pořád kupuju. Baví mě, jak u toho leží a úplně to hltá, tak mi to pak nedá, a když jdu kolem knihkupectví, musím jeden zase vzít.“ (usmívá se)
Pojďme ještě, Marto, k jiné vaší vášni. Co vy a móda? Tipuji, že vás hodně baví a že jste pro hodně žen i inspirací...
Nejen o tom čtěte v tištěném APŽ číslo 15.
