Zlata Adamovská slaví 67. narozeniny...
Radikální rozhodnutí, kterého nikdy nelitovala. Zlata Adamovská (67), jež v těchto dnech oslavila 67. narozeniny, je žena, jež se nebojí podniknout i rázné, mnohdy bolestivé kroky. Oblíbená herečka až nyní po patnácti letech přiznala, co ji vedlo k tomu, aby opustila milované vinohradské divadlo. Tolik o něj kdysi stála a nedovedla si představit, že by někdy odešla. Jenže vysněného divadla se přece jen vzdala. A to kvůli kolegům. Křivdy za ta léta odpustila, ale nezapomněla. S přibývajícím věkem připustila, že jednou má v plánu na prknech, co znamenají svět, skončit úplně.
Zlata Adamovská je vyhledávanou herečkou. Diváci si ji zamilovali nejen v Ordinaci v růžové zahradě 2, kde hraje pediatričku Bělu Valšíkovou, ale i řadě dalších rolí. Za svoji kariéru opravdu už něco předvedla a rozhodně nespoléhala jen na štěstí. Letos to je dokonce padesát let od její první hlavní televizní role v přepisu Balzacova románu s názvem Petřička. Zlata hrála v roce 1976 umučenou dívku z 18. století, měla na sobě blonďatou paruku a umírala na posteli. Jenže nejen televize a filmy jsou její vášní. „Myslím, že jsem především herečka. Je jedno, jestli je ta role divadelní nebo filmová. Nikdy jsem nestrádala, pořád jsem byla zahrnovaná nabídkami. Jak v mládí, tak v tomto zralém věku. Ale divadlo potřebuji kvůli herecké svobodě. Dva měsíce zkoušíte, přemýšlíte. U filmu se doma připravíte a na place jedete,“ vysvětlila Adamovská, pro kterou je divadlo opravdu důležitou součástí jejího života. A vždycky bylo.
Výpověď po 20 letech
Už v průběhu studií snila o tom, že jednou bude hrát v Divadle na Vinohradech. Byla to její modla. Hrála tam totiž neuvěřitelná plejáda herců, jako Jiřina Bohdalová (94), Jiřina Jirásková (†81), Miloš Kopecký (†73), Radek Brzobohatý (†79) a mnoho dalších, a Zlata do této výjimečné sestavy toužila zapadnout. Nakonec se jí sen splnil a stala se klíčovou členkou hereckého souboru vinohradského divadla, kde působila od roku 1990 až do konce roku 2010. Během dvaceti let ztvárnila řadu hlavních a nezapomenutelných rolí. Pak překvapivě z angažmá odešla, ale na Vinohradech dál hostovala. Až přišel velký zlom. Na podzim roku 2010 dala nečekaně výpověď. „Důvod říkat nebudu,“ odmítala tehdy o svém rozhodnutí mluvit. Nyní, po tolika letech, se rozhodla mlčení prolomit. „Práce mě bavila vždycky. Někdy ale nastaly okolnosti, kvůli kterým jsem nebyla spokojená a cítila, že je třeba udělat změnu. Nyní se tomu říká vystoupení z komfortní zóny. Jak já to slovní spojení nesnáším. Mám pocit, že ho někdy lidi používají, aniž by věděli, co znamená. Ale přesto mě napadlo v souvislosti s tím, co jsem cítila ve vinohradském divadle,“ svěřila. Tehdejší poměry v divadle ji přestaly bavit a dostavil se u ní pocit, že přes to všechno, co tam prožila a jak moc po hraní přesně na této scéně toužila, dospěla k tomu, že musí odejít. A mohli za to její kolegové nebo spíš tehdejší vedení. „Bylo to v době, kdy byl ředitelem Martin Stropnický. Měla jsem dojem, že si divadlo tak trochu znárodnil pro sebe a pro svou ženu, tak jsem odešla. A to chtělo odvahu. Bylo to zásadní rozhodnutí. Protože moje touha dostat se na Vinohrady byla tak velká, že jsem si vůbec nedovedla představit, že bych odešla. Dobrovolně. Sama. Byla jsem tam dvacet let. Ale udělala jsem to,“ prozradila Adamovská pro idnes.cz. Bylo to velmi radikální rozhodnutí, které změnilo její život. To, že Stropnický protežoval tehdy svoji manželku Veroniku Žilkovou (64), se nelíbilo více hercům. Odejít se rozhodl například i Petr Kostka (87). „Stalo se mi, že jsem toužila hrát tu či onu roli, ale vedení divadla se rozhodlo pro jinou herečku,“ posteskla si Zlata. Když byla mladší, bylo jí dvacet, také si myslela, že jí patří celý svět. Viděla před sebou nekonečno. Tehdy by možná neměla odvahu na to pouštět se do tak rázného rozhodnutí. Skončit v angažmá totiž znamená, že se herec musí hodně otáčet. Pocit, že takhle žít a pracovat dál už nechce, však byl silnější. „V ten čas, v tu chvíli mi to možná nepřipadalo jako nějaký životní krok. Ale když to hodnotím po delší době, obvykle si pogratuluju, že moje intuice byla správná, že se srdce a rozum rozhodovaly v symbióze,“ svěřila.
Více čtěte v tištěném APŽ číslo 11.
