Ivan Lupták (39): Někdy potřebuju být úplně sám...
Na obrazovkách ho můžeme vídat jako chirurga Vojtěcha Kratochvíla v Ordinaci v růžové zahradě 2. Ivan Lupták (39) si ale zahrál také v seriálu Chlap nebo nedávno v mysteriózním filmu Uzel zla. Kromě natáčení se věnuje i divadlu. V lednu mělo premiéru představení Chlapi radši lžou v Divadle U Hasičů, kde hraje i se svými spolužáky z DAMU. Loni vyšla jeho prvotina – román Pan Bůh a paní Bohová mají krizi. V soukromí žije s partnerem částečně mimo Prahu, blíž přírodě, a za prací tak dojíždí. Jaký limit si Ivan pro divadlo určil? V čem se cítí dobře? A co ho nyní čeká v Ordinaci?
Ivane, jaká parta se na představení Chlapi radši lžou sešla?
„Skvělá. Potkávám se tam s kamarády s kolegy. Například s Markétou a Patrikem Děrgelovými jsme studovali na DAMU, ale hrozně jsem se těšil třeba na Sašu Rašilova. S Týnou Průchovou jsem taky studoval, takže je to moc fajn setkání.“
Popište čtenářům svoji roli…
„Samuel, tak se ta role jmenuje, je homosexuál, který svoji orientaci okolí nechce přiznat. Všichni to ale vědí a někteří mu to dávají značně “sežrat”. Aby zahladil stopy, najde si ženu Aurélii, jednu z dalších postav hry, která má problémy s alkoholem a je ráda, že vůbec nějakého muže má, proto jeho homosexuální sklony raději přehlíží. Takže tahle kombinace přináší spoustu komických situací.“
Jde o komedii. Máte rád tenhle žánr?
„Když je dobrá komedie a není úplně sprostá, taková prvoplánová, tak mě to baví. Když se to podaří vyvážit s nějakou vážnou nebo charakterní rolí, tak je to ideální, ale v poslední době u mě převažují asi ty komedie.“ (usmívá se)
Takže jako další by vám tedy přišla vhod vážnější role?
„Já bych si spíš teď dal od divadla klidně pauzu. Říkal jsem si, že nazkoušet jednu věc za sezonu mi bohatě stačí, takže momentálně mám vlastně splněno.“
Nicméně hrajete na různých scénách hrajete v několika představeních...
„Ano, ještě například s Cabaretem Calembour, to jsou taky moji spolužáci z DAMU, kteří si založili tohle divadélko, s těmi hraju představení Plejtvák, Desertní kvidoule, to jsou takové kabaretní záležitosti. A ještě hraju ve Studiu DVA, třeba v inscenaci Oscar pro Emily s Petrem Kostkou a Carmen Mayerovou, oba mám hrozně rád. Je to pro mě vždycky hodně obohacující se s nimi potkat, a to jak na jevišti, tak i mimo něj, protože mají spoustu historek, zážitků a jsou moc prima.“
Jak často do měsíce tedy hrajete?
„Třikrát, čtyřikrát, docela málo, ale tak jsem si to vybral a vyhovuje mi to.“
Kam anebo k čemu pak ve volnu směřují vaše kroky?
„Bydlím částečně na venkově, takže moje kroky směřují určitě do přírody. Taky rád čtu knížky, mám rád introspektivní romány, většinou jednoho vypravěče, který provází dějem, vypráví svůj život a život kolem něj. A taky rád píšu, takže to jsou pro mě asi jako takové nejstěžejnější věci, který ve svém volnu dělám.“
Pravda, loni vám vyšel román Pán Bůh a paní Bohová mají krizi. O čem kniha vypráví?
„Vypráví příběh malého kluka z jeho pohledu. Popisuje svět kolem sebe, svět, který je do značné míry komplikovaný, protože jsou tam složité rodinné vztahy. Současně ale, jak je to viděno těma dětskýma očima, nabízí se spousta vtipných situací.“
Kde jste čerpal inspiraci na téma?
„Čerpal jsem ze svého života i z toho, co jsem kde odkoukal, co jsem si kde přečetl, co mi vyprávěli kamarádi. Všechno jsem to dal nějak dohromady, asi jako každý spisovatel. Kdo píše nebo jinak tvoří, bere si tak nějak ze všeho trochu.“
Už máte v hlavě další nápad na knihu?
„Něco se rodí, ale ještě bych o tom nerad mluvil, je to v zárodku.“
Váhal jste už tenkrát, jestli se věnovat herectví, nebo víc psaní? Nejen to čtěte v tištěném APŽ číslo 7.
