Tereza Olbrichtová (38) z Peče celá země - Do soutěže mě dokopala sestra!
Nepatři mezi ty, kteří už v útlém věku dokázali upéct jednoduchou bábovku. Jejím snem bylo psát knihy nebo pracovat v analytické laboratoři, která pomáhá řešit kriminální případy. Cukrářka a finalistka třetí řady Peče celá země Tereza Olbrichtová (38) nedávno o sobě dala znovu vědět, když se svojí starší sestrou Bárou vydala knihu s názvem Pískej konec. Detektivku, kde ale o cukrářský obor fanoušci také nepřijdou. A v hlavě už má námět na další knihu. Mezitím ještě natáčí podcast k aktuální čtvrté řadě soutěže Peče celá země, věnuje se cukrařině i svým kurzům. Už deset let je vdaná a má dvě dcery ve věku pět a šest let. Jak vidí Tereza aktuální řadu soutěže? Co ji samotnou tehdy v soutěži hodně trápilo? A jak jejím životem zamíchaly detektivky?
Terezo, sledujete čtvrtou řadu Peče celá země, která na obrazovkách běží?
„Určitě. Já jsem totiž měla možnost být i součástí natáčení, protože jsem dělala některá videa ze zákulisí pro sociální sítě České televize. Ale hlavně jsem na natáčení jezdila i proto, že Česká televize má nový projekt podcast Dopečeno, který moderuju s dramaturgem pořadu Pavlem Andělem. Potřebovali jsme vědět, o čem pak máme mluvit se soutěžícími, kteří vypadnou, a abychom mohli sdílet nějaké zajímavosti s diváky. Byla jsem v podstatě na všech natáčecích dnech a bylo zajímavé to najednou vnímat z té druhé strany. Soutěžící z čtvrté řady jsou fantastičtí a práce na podcastu mě hrozně baví. S Pavlem jsme si hodně sedli nejen humorem, ale i celým přístupem k práci. A samozřejmě to povídání bude nabírat na obrátkách, protože postupem času budou ty rozhovory stále zajímavější i zábavnější, kde se soutěžící rozpovídají o své práci i cestě k pečení.“
Vy jste tehdy do soutěže přihlásila sama?
„Sama, ale hodně mě k tomu dokopala moje sestra, která je takový ochutnávač všeho mého sladkého. To ona říkala: »Jdi, přihlaš se, já s tebou pojedu na první casting. Bude to taková sranda, uděláme si výlet do Prahy, něco dobrého upečeš a po cestě nazpátek to sníme.« (směje se) Vím, že to říká každý, ale já jsem opravdu nepočítala s tím, že bych se vůbec do pořadu dostala. Těšila jsem se spíš, že bych mohla potkat Pepu Maršálka nebo Míšu Landovou a dozvědět se jejich názor na moje výrobky, které tam přivezu. Už tenkrát jsem jim ale říkala, že můj sen je psát knihy. Dokonce si pamatuju, že se mě paní dramaturgyně zeptala, jestli si myslím, že mě to psaní uživí. (směje se) Odpověděla jsem, že určitě ne. Ono je to ale, až na výjimky, hodně podobné s cukrařinou. Když budete péct dorty, tak se z vás taky milionář prostě nestane. Aby člověk tuhle práci mohl dělat, musí to opravdu milovat.“
Kniha vám nedávno vyšla. Detektivka Pískej konec, kam jste ale zahrnula i cukrařinu… Popište ji trochu.
„Když jsem se ve třetí řadě Peče celá země dostala do finálové trojky, tak jsem dostala několik nabídek na kuchařku, což bylo hrozně hezké, nicméně já už jsem měla delší dobu v hlavě sen napsat detektivku. Říkala jsem si, že bych nechtěla své fanoušky zároveň zklamat a připravit je o to cukrářské prostředí, které je samotné také hodně náročné, a zákulisí tohoto prostředí jsem do knihy chtěla trošku promítnout. Děj není nic brutálního, nemá to někomu přivodit žádnou depresi, naopak by to člověka mělo potěšit, což je vlastně stejné i v cukrařině. Takže jsem se snažila ty dvě věci propojit tak, aby z toho bylo pořád něco hezkého, co potěší, což je základ. Věřím, že se to snad podařilo.“ (usmívá se)
To ale není vaše první kniha...
„Ne. Už předloni jsem napsala první díl K smrti dobrý. A stejně jako tady, tak na druhé knize se mnou pracovala i moje sestra.“
Měla jste ke psaní vždycky blíž než k cukrařině?
„Už když jsem byla v pubertě, tak jsem psala různé povídky do časopisů a do soutěží. Po vysoké škole jsem začala psát knížku, takový mysteriózní dívčí román Ustláno na betonu, který vyšel asi před pěti lety a měl docela úspěch, přestože neměl téměř žádný marketing. V té době jsem ještě nebyla ani nijak známá, a i tak byl ohlas hezký, tak jsem říkala, že to je asi cesta, že asi nepíšu tak špatně. Opravdu mi spousta lidí psala, že se jim to hezky četlo, a když se k tomu přidala poté ještě moje sestra, která je za mě neskutečně literární člověk, který je schopný přečíst tři sta knížek za rok a k tomu u mí krásně psát, tak se mi to s ní hrozně hezky píše.“
Cukrařina byl tedy vždy váš koníček? Nejen to čtěte v tištěném APŽ číslo 4.
