Yvetta Simonová (97) - Zavzpomínala na svého kamaráda Pepíčka Zímu (†92)
Zažila prezidenta Masaryka a první republiku. Bylo jí devět let, když T.G. Masaryk (†87) zemřel a ona tehdy stála u železničního mostu a mávala lafetě, která jela s prezidentem. Yvetta Simonová před pár dny oslavila svoje 97. narozeniny. Popřát jí přišla téměř celá rodina počínaje synem Tomášem Spurným (74) a nechyběla ani nejmladší pravnučka. Zpěvačka však oslavy příliš ráda nemá. Mrzí ji však, že jeden blízký člověk na jejích narozeninách přece jen chyběl. Letos na jaře Simonová ztratila svého přítele Josefa Zímu (†92). Je však alespoň ráda za to, že ještě naposled stihli společný oběd.
Poslední rande
S Pepíčkem, jak mu říkala, si byli velmi blízcí a spolu i vystupovali. „Když jsem třeba potřebovala něco s mobilem, Pepíček mi pomohl. Volali jsme si každý den,“ svěřila. Jenže loňský rok byl pro oba prokletým. Yvetta skončila v domově seniorů poté, co zjistila, že už si ani nepamatuje, jaké má brát prášky. Bála se sama i osprchovat. Její syn má sám zdravotní problémy, je po dvou operacích a nemohl se o ni starat. Nechtělo se jí pryč ze svého bytu, ale nakonec usoudila, že bude lepší, když bude pod dohledem. To Zíma byl na tom hůř. Loni přišel o nohu a skončil v LDN. I tam ho však Yvetta jezdila navštěvovat. Nikdy na něj nezapomněla a dokonce mu vždy přivezla něco dobrého na zub, třeba dorty dle jeho přání. Loni před Vánoci si společně vyjeli do restaurace naposled. Bylo to jejich poslední rande. Bylo to 14. prosince, přibližně 3 týdny po jeho operaci. „Pepu jsme vyzvedli v LDN a dopravili ho na jeho přání na čínu do Hostivic,“ prozradil Skalický. Ten sám s Yvettou pravidelně jezdí někam na jídlo. Stačí, když mu zpěvačka zavolá, že má na něco chuť, a on přijede a vezme ji, kam si poručí. Jednou jedou na kuře, jindy zase na asijskou kuchyni a nikdy nesmí chybět sladká tečka. Yvetta totiž miluje jahodový pohár se šlehačkou. „Volala Yvetta, že má chuť na křupavé kuře. Tak jsme si zajeli každý na jeden kyblík. Yvetta měla jako vždy křidélka. Je naším dlouholetým zvykem, že po jídle musí následovat sladká tečka na závěr,“ vysvětlil Skalický. Jejich rituál se tak pravidelně opakuje.
Strach ze smrti
Zpěvačku se snaží rozveselit, aby nebyla sama. Samota jí nedělá dobře. Léta byla totiž zvyklá na publikum. Když letos v březnu Zíma zemřel, dokonce na chvíli Simonová propadla chmurám. „Závidím mu, že už je tam,“ řekla. Sama se smrti nebojí. A nebála se ani tehdy, když řádil koronavirus a všichni z toho šíleli. Děsili se hlavně důchodci. „Ze smrti nemám vůbec strach. Jaký strach? Vždycky jsem všechno nějak přežila, nebo spíš přechodila. I když jsem byla nemocná, pár dní jsem ležela. Málokdy jsem byla u lékaře. Až na ta zranění,“ svěřila. To nejkrásnější ze svého života už prožila a s láskou na to vzpomíná. „Nejhezčí pro mě byla ta střední léta. Teď nevím, která to přesně byla. Ale vím, že to byla práce. To bylo pro mě vždy to nejkrásnější. Práci jsem postavila na piedestal. Ale také vím, že to nebylo dobře, protože jsem kvůli práci neměla čas na soukromý život,“ přiznala. Do dalších dní má Yvetta jen jedno přání. Aby byla zdravá a nikdy ji neopustila dobrá nálada. Trochu se také bojí toho, co by s ní bylo, kdyby ji nepodporovala rodina. Důchod totiž příliš velký nemá. „To, co se děje kolem důchodů, není moc příjemné. Snažím se o tom ale vůbec nepřemýšlet,“ tvrdí. Ví však, že tak jako ona, to má spousta seniorů těžké. Bez pomoci vnoučat, dětí a pravnuků by sama všechno neutáhla. Yvetta si však i ve svém věku snaží dělat radost každý den. I za maličkosti je vděčná. „Těším se, když se můžu projít v parku. A když si můžu lehnout na zem a vstanu, to je veliká radost! Když si koupím nějaká líčidla nebo jdu železničnímu mostu a dívám se na Vltavu. To je nádhera,“ říká oslavenkyně.
Celý článek v tištěném APŽ číslo 46.
