Petr Konáš (36) alias doktor Kodym z Modrého kódu o ženách svého života...
Nechtělo se mu na vojnu, tak se stal hercem! Petr Konáš (36), kterého můžete vídat třeba v seriálu Modrý kód v roli doktora Kodyma, zprvu o herectví moc nevěděl. Rychle se ale zaběhl a nabídky se začaly hrnout. V době, kdy působil v Západočeském divadle v Chebu, se zakoukal do své kolegyně Diany Tonikové (37). Žijí spolu už víc než deset let. Na svatbu sice ještě nedošlo, ale před necelými dvěma lety se jim narodila dcera, kterou pojmenovali Ronja (20 měsíců).
Petře, není to tak dlouho, co jste se stal tátou… Změnilo vás rodičovství?
„Pravda je, že se člověk se tak nějak zklidní a všechno, co do té doby řešil, mu najednou přijde banální. Já jsem nikdy nekoukal dopředu, ale s narozením dcery se to změnilo, teď už koukám. A když se pije na zdraví, už to není jen fráze, ale mám už konkrétní představu.“
Vaše dcera se jmenuje Ronja, jak jste přišli na tak neobvyklé jméno?
„Nám se líbilo. Nevěděli jsme, jestli se narodí kluk nebo holka, a tohle jméno bylo pro holku jedno z prvních, na kterém jsme se s partnerkou shodli. Až potom jsme zjišťovali jeho původ. Vymyslela ho Astrid Lindgrenová do pohádky Ronja, dcera loupežníka, je to jméno severské. A v severských zemích slaví Ronja svátek někdy v únoru a dubnu a u nás má svátek v listopadu. Až malá zjistí, že má tři svátky, bude je chtít slavit všechny." (směje se)
S maminkou Ronji jste už přes deset let, jak jste se poznali?
„Diana byla mojí kolegyní, když jsem hrál v divadle v Chebu, tam jsme se seznámili. A ze západních Čech jsem si ji pak přivezl do Prahy.“ (usmívá se)
Žárlíte na partnerku?
„Dřív jsem žárlíval, ale pak mě to nějak přešlo. Jednak jsem rád, že moje žena se líbí jiným, to mi lichotí. A za druhé, i kdyby se rozhodla z našeho vztahu odejít, nic s tím neudělám. S tím jsem se smířil a člověku se tím pádem uleví.“
Na čem podle vás stojí pevný vztah?
„Od své partnerky se učím, že do vztahu se musí investovat.“
Máte v sobě i kus romantika?
„To si nemyslím, řekl bych, že jsem spíš ignorant.“
Ani svátek lásky, První máj, vám nic neříká?
„To zase ano, vždycky hledáme třešeň nebo cokoliv, co kvete. (směje se) I když loni jsem na to trochu pozapomněl a vzpomněl si až ve chvíli, když jsem se brzo ráno vracel z natáčení. U nás na Žižkově jsem tak aspoň utrhnul větvičku rozkvetlého keře. Prostě abych přišel domů aspoň s nějakým květem.“
To se také počítá…
„No vzpomněl, myslím, že jsem viděl nějaké líbající se páry…“ (rozesměje se)
Vraťme se k vašim začátkům…V patnácti jste odešel do Prahy na internát a musel jste se postarat sám o sebe. Bylo to náročné?
„Já jsem se na to těšil. Ale je fakt, že první týdny jsem se velkoměsta trochu bál. Odmítal jsem jezdit MHD, protože jsem si myslel, že je to hodně složité. Raději jsem proto chodil půl hodiny pěšky do školy, i když ostatní kluci z intru už jezdili autobusem. Až později mi pak někdo vysvětlil ten banální jízdní řád, jak funguje, tak jsem si koupil legitku a od té doby jsem už křižoval Prahu tramvajemi. Díky tomu jsem Prahu dobře poznal a myslím si, že ji znám možná lépe než nějaký rodilý Pražák.“
Jaké prožil lásky a co ho v nejbližší době čeká po pracovní stránce? Čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 10.