Lukáš Daňo (31) z Brna pracuje jako učitel u krajanů v rumunském Banátu!
V českých vesnicích v rumunském Banátu funguje dodnes školní výuka specifickým způsobem. Jde o kombinaci tamního vzdělávacího systému s výraznou podporou České republiky, jejímž hlavním cílem je udržet mateřský jazyk u nejmladší generace. Klíčovou roli v tomto procesu hrají čeští učitelé, které do oblasti vysílá stát prostřednictvím Domu zahraniční spolupráce. Už třetím rokem takto u našich krajanů působí v Banátu kantor Lukáš Daňo (31) z Brna. Jak se mu v odlišném prostředí žije a pracuje?
Lukáš sice v Brně absolvoval technicky zaměřenou střední školu, ale brzy zjistil, že ho práce za počítačem nebaví. Táhlo ho to více k lidem a k přírodě. „Svět informačních technologií je hodně osamělý. V naší rodině navíc máme pedagogickou tradici, takže mi babička říkávala, ať jdu na učitelství, že je chlapů ve školství málo a díky prázdninám budu mít víc volna. Dnes už ze své praxe vím, že to vůbec není taková pohádka. A zvlášť v Banátu,“ začíná s vyprávěním Lukáš. Na Masarykově univerzitě v Brně pak vystudoval učitelství pro 2. stupeň se zaměřením na češtinu a angličtinu. Během studií vyjel na dva semestrální pobyty do zahraničí. První ho zavedl do Portugalska, druhý na stáž do Rumunska, kam ho tak trochu nalákala i tehdejší učitelka v Banátu Klára Jíchová. Během studií také strávil nějakou dobu v Londýně, kde se v Olympijském parku královny Alžběty staral o největší krytou skluzavku na světě, která měří 178 metrů. „V Anglii to pro mě jako pro studenta, který chtěl vždycky do světa, byla skvělá zkušenost, a to i po jazykové stránce. Děti se mě tam často ptaly, jestli se můžu vozit zadarmo a co musí udělat, aby se mohly dostat na moji pozici,“ usmívá se. Pak tři roky nikde necestoval, a tak chtěl znovu obout toulavé boty. „Po covidu mi cestování chybělo, a tak jsem se začal probírat nabídkami stáží. Tehdy jsem narazil na inzerát pracovního pobytu Erasmus do Banátu. Už dříve jsem o něm slyšel v souvislosti s pořádáním tamního srpnového festivalu a lákalo mě vyrazit na místa, která jsem dosud nepoznal. Byl jsem navíc přehlcený velkoměsty i Západem. K tomu všemu patří k mým nejoblíbenějším románům Dracula. Když se objevila možnost odjet do Banátu, do malé vesničky, kde se mluví česky a žijí tam úžasní, pohostinní lidé a srdcaři, věděl jsem, že je to přesně to, co v danou chvíli potřebuji. Stáž mě jako člověka nesmírně obohatila. Během psaní diplomové práce na téma Kulturní identita Čechů v Banátu jsem s tamními obyvateli dělal rozhovory a ptal se jich, kým se cítí být. Mají sice rumunské občanství, ale sami se považují za Čechy. Spousta lidí, kteří se z Banátu vrátí, říká, že právě tam je to pravé češství a že tam člověk teprve pozná skutečnou českou hrdost,“ dodává Lukáš.
Skromné poměry
V době, kdy po studiu učil na jedné z brněnských základních škol, mu zavolala Klára Jíchová s tím, že už smlouvu v Banátu prodlužovat nebude. Na základě jeho předchozí stáže mu nabídla, kdyby se přihlásil do konkurzu na uvolněné místo. „Nechal jsem si to projít hlavou přes Vánoce. Říkal jsem si, že podobná nabídka už nemusí přijít. V konkurzu mě pak Dům zahraniční spolupráce vybral jako nejvhodnějšího uchazeče. Smlouvu mám podepsanou ještě na dva roky. Samotná obec v Banátu má povinnost zajistit českému učiteli za relativně nízké náklady zázemí. Snažil jsem se ho sehnat v předstihu, ale tehdy nebylo pořádně kde. Vzal jsem proto zavděk stavením, které měla pronajaté Klára Jíchová. Pořídil jsem si troubu, protože každý týden peču kváskový chleba. Rumunský je totiž jen z pšeničné mouky, což mi úplně nevyhovuje. Místní mě ale občas zvou na oběd nebo na večeři a musím říct, že zdejší kuchařky jsou vynikající. Pořád se tu žije postaru a muži se jen málokdy věnují ženským pracím. Tím, že sám vařím a peču, jsem pro ně přinesl nečekanou změnu. Stejně jako svými košilemi a na jejich vkus až příliš dlouhými vlasy. Život banátských Čechů je do velké míry spjatý s vírou, kostel bývá v neděli v deset hodin. Po mši z něj odcházejí jako první ženy, které spěchají domů vařit oběd, zatímco chlapi jdou do hospody na panáka nebo rumíček. Hospoda tu přitom funguje i jako smíšené zboží. Jinak má moje pronajaté stavení sprchu, splachovací záchod, ale i kadibudku,“ prozrazuje Lukáš. Na začátku školního roku si potom připadá trochu jako Sylvester Stallone, který se ve filmu Rocky připravuje na důležitý zápas tím, že štípá sekyrou obří špalky v hlubokém sněhu. Bez dostatečného množství dříví, které si sám naseká, by se totiž Lukáš v zimě ve stavení vůbec neohřál. „Mnozí rodiče v Česku si stěžují na velké množství prázdnin, které v součtu dělají zhruba tři měsíce. V Rumunsku je to až čtyři a půl měsíce. Školní rok tu letos začal až 7. září a končí o dva týdny dříve než u nás. Ke katolickým Vánocům si navíc musíte připočíst ještě ty pozdější pravoslavné. V Banátu tak mají děti volno zhruba od 18. prosince a do školy se vracejí až kolem 11. ledna. První školní den je ve Svaté Heleně velmi neformální. Všichni se sejdou v jedné třídě a prvňáčky doprovodí rodiče. Všechny pak přivítá oficiální zástupce obce. Letos máme 21 dětí. Naše škola spadá pod rumunskou obec Coronini, která má kolem 1200 obyvatel, a dětí je tam tudíž víc. Proto ve Svaté Heleně nemáme vlastního ředitele, ale pouze zástupce,“ dodává učitel.
Žáci jsou odlišní - Nejen o tom čtěte v tištěném APŽ číslo 39.
