Pan Jaroslav (88) stále vede svoji sklárnu v Karlově nedaleko Žďáru nad Sázavou!
Celý svůj život se věnuje práci se sklem. Už za druhé světové války se ho, coby ještě malý klučina, učil brousit. Postupem času se Jaroslav Svoboda (88) ze Sokolče u Poděbrad vypracoval na jednoho z našich nejúspěšnějších sklářů. Svá díla vystavoval po celém světě. Vedl sklárnu ve Škrdlovicích a v nedalekém Karlově si založil časem i svoji vlastní. Ani jeho sklárně se ovšem nevyhnula krize. V současné době ji opět zachraňuje. Třeba i tím, že vyrábí kuličky do brněnského orloje…
„Poprvé jsem zkoušel brousit už ve čtyřech letech. Měl jsem o dva roky mladšího bratra, tak mě máma chtěla nějak zaměstnat. Posadila mě k brusnému kotouči, s nohama do vany, kam stékala voda z kotouče, na který musela stále téct. Otec pracoval za války na černo. Podporoval několik rodin, jejichž brusiči byli zatčeni. Ve vedlejší Velimi byla velká firma na výrobu čokolády, kde byly zaměstnané samé ženy. Tak došlo na výměnný obchod. Otec jim dělal třeba zrcátka do kabelky s jejich jmény. Po roce 1945 jezdil s kamarády na kole brousit sklo do poděbradské továrny Inwald. Šest kilometrů každý den. Děda měl ale v Sokolči stodolu, proto otci časem navrhl, aby si v ní udělal brusírnu. Já jsem se tam věčně v něčem hrabal. Mám ještě jizvu od popelníků, když spadly a já na ně. Naštěstí to odnesla jen ruka,“ vzpomíná na svoje začátky Jaroslav Svoboda. Jenže časem přišly poděbradské sklárny s tím, že jsou otec a další brusiči jejich konkurencí a dílnu museli zavřít. Poděbradské sklárny si odvezly surové sklo a polotovary za 360 tisíc korun. Žádnou náhradu za to Svobodovi nikdy nedostali. V 15 letech otec odvezl Jaroslava na čtyři roky do Železného Brodu, kde vystudoval střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou. „Ani jsem o jiném řemeslu neuvažoval. Děda dal tátu učit do Kolína zámečníkem. Jenže otec po týdnu z učení utekl do Poděbrad, kde se vyučil brusičem,“ dodává pan Jaroslav.
První zaměstnání
Po studiích a vojně byl Jaroslav zaměstnaný v Družstvu umělecké výroby, než se uvolnilo místo v ateliéru v pražské Vodičkově ulici. Později tam nastoupil i jeho otec, který také začala s vlastní tvorbou. „Rok po mně dostal také mnichovskou státní cenu se zlatou medailí. To už jsem byl zaměstnaný ve Škrdlovicích,“ pokračuje ve vyprávění Jaroslav Svoboda. Do vesnice na Žďársku se přestěhoval v roce 1969, kde nahradil vedoucího sklárny, který už přesluhoval. Šéfoval tehdy 65 zaměstnancům. Už tenkrát se tam vyrábělo hutnické sklo. Vyváželo se do Maďarska, Polska a každý měsíc odjel celý vagon s výrobky do Ruska. Něco šlo i na Západ. „Do Ruska šla tzv. melouchovina, kterou skláři dělali rádi. Šlo o soupravy váz, mís a popelníků v různých barvách. Škrdlovice byly v 70. a v 80. letech minulého století špičkou v hutnickém skle. Uspořádali jsme i osm ročníků sympozií, kam jsme zvali pracovníky z jiných domácích skláren, jednou i ty ze zahraničí. Na oplátku jsme se zase vydali třeba do Moseru. Ve vzorkovně stál velký stůl s velkou číší, kterou roztočili na nožce. Dali nám becherovky a prý, kdo se nápojem do ní trefí, bude pasovaný na rytíře. Mně se to podařilo. I takto jsme se bavili,“ vzpomíná se smíchem pak Jaroslav.
Vlastní sklárna
Rok 1989 prožil už opět v Praze. Byl jmenovaný profesorem a učil čtyři roky na uměleckoprůmyslové škole. V roce 1991 se i tady začaly vyhlašovat na dané pozice konkurzy a Jaroslav si řekl, že něco takového nemá zapotřebí. A tak se začal poohlížet po něčem jiném. V tu dobu přišel škrdlovický starosta s nabídkou, že je v Karlově od roku 1957 prázdná škola, neboť žáci začali docházet do nové, ať ji koupí. V Karlově tehdy žilo jen několik desítek obyvatel. Přesto budovu školy koupil. A časem za ním přišli i skláři z přilehlých Škrdlovic, kde sklárna nakonec úplně zanikla. „V 90. letech nám lidé rvali sklo doslova z rukou. Vyrábět jsme zde začali už v roce 1992, o tři roky později se přistavěla k budově bývalé školy hala. Na peci pracovalo dvanáct mistrů sklářů a celkový počet zaměstnanců překročil sto dvacet. Vyváželi jsme tehdy výrobky i do Ameriky. Ještě před Listopadem jsem byl totiž s delegací v Corningu, nedaleko New Yorku, kde je ohromné sklářské muzeum. Američané udělali při jeho otevření, i s mými výrobky, výstavu československého skla. To byla velká pocta a díky tomu došlo také k vyvážení našich výrobků do zámoří,“ líčí pan Svoboda. Po teroristickém útoku 11. září 2001 na New York se však situace změnila. „Z Ameriky přišel vzkaz, že s obchodováním s námi končí a do Evropy nebudou vůbec jezdit. Byli na všechno a všechny naštvaní. Od té doby se to začalo se sklem hroutit. V Indonésii, kam jsme vyváželi tisíce skleněných kytek, došlo k vládnímu převratu a devalvaci veškerého podnikání. Místní přestali cokoliv nakupovat. A v Česku se začaly sklárny zavírat. Dolehlo to i na nás. Mnozí zaměstnanci odešli, pracovalo se jen na malé peci,“ říká pan Jaroslav.
Nový začátek - Nejen o něm v tištěném APŽ číslo 29.
