Hana Dostálová (56) už skoro 30 let pracuje v olomoucké zoo!
Jako ošetřovatelka zvířat v olomoucké zoo, která letos slaví 70 let od svého vzniku, pracuje už takřka 30 let. Hana Dostálová (56) se dnes stará o zvířata v Jihoamerickém pavilonu. Jde o opice, mravenečníky, lenochody a v současné době také koťata gepardů. Během své práce už zažila mnohé, například i to, když se některá zvířata dostala z areálu. Co dalšího Hana ještě se zvířaty prožila?
„Ke zvířatům jsem měla vztah odmalička. Když jsem jednou potkala toulavého psa, »musela« jsem si ho vzít domů. Mámě se to moc nelíbilo, takže jsem mu mohla dát jen nažrat a potom ho zase pustit, protože jsme bydleli v přerovském paneláku. Stejně jsem to oplakala. Mezi psy jsem ovšem vyrůstala. Později jsme se přestěhovali do Olomouce a táta dělal v Neředíně kynologii. Měl německé ovčáky a občas psy cvičil i pro policii. Časem jsem dostala od strýce starého pejska. A aby toho nebylo málo, brácha coby pohraničník dovedl po vojně domů vysloužilého psa,“ vzpomíná na dětství s úsměvem Hana Dostálová. V patnácti začala studovat střední zemědělskou školu a věnovat se koním. Jezdila na nich do dosažení plnoletosti, potom měla deset let mateřské povinnosti. Její manžel dělal v dopravním podniku řidiče, ale taky si chodil přivydělávat do tehdejšího mlýna ve Chválkovicích. Takže dostával deputát. A rodina si tak pořídila domácí zvířata. Práce měla paní Hana kolem tří dětí a zvířat dost. Po mateřské se poohlížela po zaměstnání. V olomoucké zoo hledali zrovna ošetřovatele. „Bylo to v roce 1997, kdy zrovna přišly i první povodně. Měla jsem absolvovat pohovor u tehdejšího ředitele Zdeňka Slavotínka. Jenže kvůli vysoké vodě nejezdily na Svatý Kopeček autobusy. S ředitelem jsme se potkali o týden později. Zeptal se mně, zda po tak dlouhé době na mateřské dokážu ještě pracovat. Vyjmenovala jsem mu, o kolik zvířat jsem se doma po celou tu dobu starala. Tak se pousmál a místo jsem dostala. Zpočátku jsem pečovala o hrošíky, medvědy malajské, plameňáky. Na rybníku byly kačeny, kormoráni a na dětském hřišti klece s ptáky,“ říká Hana.
Začátky u medvědů
Na svůj první den v zoo nikdy nezapomene. Připadala si prý jako Alenka v říši divů, ale současně se musela se zvířaty nejdříve naučit pracovat. Po příchodu do zoo je třeba u zvířat nejdříve zkontrolovat jejich zdravotní stav, poté všem nachystat krmení a některá zvířata pustit do výběhu. I proto, aby se po nich mohlo uklidit. A tak pořád dokola. „Občas je problém, když se například páří medvědi, zahnat je do ubikace. Jsou zamilovaní a nechtějí domů. Ošetřovatel musí být mazanější. Třeba je nalákat na krmení. Když jsou venku, tak se i pasou, ovšem zbožňují med. Musíte ale na ně taky volat, pískat, být vytrvalý. Každý má na to jiný fígl,“ líčí chovatelka. Po třech letech, kdy se o medvědy malajské starala, porodila medvědice mládě, což nebývá v zajetí tak obvyklé. Jenže nedaleko umístění brojleři dělali takový hluk, že medvědice ztratila stresem mléko. Mládě se muselo tehdy dokrmovat. „Samice nám důvěřovala, pozorovala i vážení mláděte a věděla, že se mu neděje nic špatného. Mládě úzkostlivě nepískalo, takže vycítila, že je v pořádku,“ dává k dobru příhodu Hana. Po pěti letech od jejího nástupu do zoo pojal ředitel myšlenku, že by se mohli pořídit mravenečníci a lenochodi. Prostředí hyen se tak zrekonstruovalo na Jihoamerický pavilon. „Nebylo snadné si taková zvířata pořídit. Jen pražská zoo měla kdysi dávno mravenečníky velké. Dovezli jsme je do republiky z odchytu po dlouhé době, a to společně s Lešnou. Původně jsme chtěli pár. Když však začali dospívat a mezi sebou se prát, podívali jsme se na pohlaví. Zjistilo se, že jde o kluky. Údajnou holku jsme pojmenovali jako Sylva, poté to byl Sylvin. Druhý měl jméno Mirek. Tenkrát o mravenečnících tady nikdo nic nevěděl,“ líčí Hana. Jednoho samce tedy poslali do Dortmundu a ze Stuttgartu přivezli samici, která je v zoo dodnes. „Je to už stará babča, takže většinu dne prospí. Časem se nám dařilo mravenečníky i odchovávat. Ten stromový se jako první v Česku narodil právě u nás. Poté, co k nám dorazili velcí mravenečníci, od začátku jsme se s nimi piplali, ale vyplatilo se to. U velkých mravenečníků jsme měli už 15 mláďat. K nim se ale moc nechodí, protože v přírodě dokážou zabít i jaguára. Když se naštvou, tak se postaví na zadní a jako medvěd sekají drápy,“ popisuje Hana.
Občas utečou - Nejen o tom v tištěném APŽ číslo 28.
