Karel Šlapeta (81) z Jihlavy prodělal celkovou sepsi organismu… Málem zemřel!
Panu Karlu Šlapetovi byste rozhodně jeho věk nehádali. Je velmi aktivní, jeho koníčkem je práce ve vinohradu, vaření, pečení, procházky i nordic walking. O to více vás překvapí, když vám tento usměvavý muž začne vyprávět, že mu před nedávnem zkolabovaly téměř všechny orgány a on už byl tak říkajíc jednou nohou „na druhém břehu“. Díky rychlé reakci lékařů a péči v jihlavské nemocnici vše dobře dopadlo a on si dál může užívat života naplno.
Vše začalo zdánlivě úplně nevinně. Jeho vážné zdravotní potíže odstartoval zánět lokte, který se nedařilo dlouhodobě léčit. „To bylo ještě před covidem, kdy jsem si na lokti udělal malou odřeninu, která se ne a ne zhojit. Nepovažoval jsem to ale za nic vážného, docházel na kontroly na ortopedii a říkal si, že to bude dobré. To víte v mém věku je těch zdravotních neduhů už více a je to normální,“ usmívá se Karel a dodává, že on si vlastně na zdraví nikdy nemohl moc stěžovat. Kromě vážného úrazu, kdy spadl ze schodů z výšky 4 metrů a poškodil si krční obratle a záda, ho nikdy netrápilo nic, co by nesouviselo s věkem. „Ještě musím zmínit lehké astma, se kterým jsem se léčil, ale život mi nekomplikovalo,“ doplňuje. Zánět v lokti se však rozšiřoval a začaly se přidávat silné bolesti v dolní části zad, a nakonec vše vyústilo v purulentní artritidu intervertebrálních kloubů. „To znamená, že mě postihl zánět celého těla i krve. Měl jsem nefunkční ledviny, plíce a rozsáhlou sepsi kolem páteře,“ říká Karel Šlapeta. Lékaři ho okamžitě hospitalizovali v jihlavské nemocnici, protože šlo o velmi vážný stav. „Mně se po přijetí do nemocnice a první pomoci na JIP udělalo lépe a už jsem si plánoval, jak půjdu o víkendu domů a co všechno budu dělat,“ vzpomíná.
Náhlý kolaps
Bohužel u něj došlo k rychlému zhoršení stavu a musel být z JIP v kritickém stavu přesunut na oddělení ARO, kde byl uveden do umělého spánku. „Vše se prý událo hrozně rychle a já si z toho v podstatě nic nepamatuju. Vím, že mi pomohl rychlý zásah lékařů, a hlavně tehdejší primář jihlavské ortopedie, pan doktor Tomáš Lena, který mě z toho vytáhl správně nastavenou léčbou. Je to opravdu zlatý člověk,“ říká s vděčností pan Karel, který v umělém spánku strávil více jak dva týdny a jak sám říká, vůbec si neuvědomoval, co se s ním děje. “Z tohohle období si opravdu nic nepamatuji, což je prý podle lékařů jedině dobře. Vlastně můžu být rád, že mám tvrdý spánek,“ žertuje s nadhledem. Součástí jeho záchrany byla i tracheostomie, která byla nezbytná, aby mohl vůbec dýchat. Rodina – tři dcery a jejich rodiny ho během léčby samozřejmě podporovala a úzce spolupracovala s lékaři. Když zánět ustoupil z akutní fáze, lékaři začali Karla postupně probouzet. Zároveň mu postupně obnovovali funkci jednotlivých orgánů. „Ještě zhruba čtrnáct dní po probuzení jsem byl napojený na spoustu přístrojů, měl zavedenou tracheostomii a umělou ledvinu. To bylo asi nejhorší z celé následné rehabilitace. Nemohl jsem pořádně mluvit a chvíli mi trvalo, než jsem vše začal vůbec vnímat. Když ze mě lékaři vytahali všechny ty hadičky a odpojili mě od přístrojů, bylo to o něco lepší, ale musel jsem se mimo jiné znovu naučit chodit. Bolelo to a bolí to dodnes,“ vzpomíná Karel. Po odstranění tracheostomie byl bohužel poškozený jícen a průdušnice, a proto měl velké potíže s polykáním a rovněž sípal při dýchání, což souviselo i s astmatem. „Vlastně jsem ze začátku měl potíže i s příjmem tekutin a byl jen na rozmixované stravě, což už dnes nemusím, i když jsou stále některé potraviny, jako třeba oříšky nebo rýže, které mi jícen dráždí a váznou mi v krku,“ popisuje potíže, které však nejsou nic ve srovnání s tím, že už tu nemusel být. Z nemocnice byl propuštěn po dvou měsících, kdy měl za sebou i základní rehabilitaci. „Abych mohl domů, musel jsem se rozchodit, rozhýbat tělo a rozdýchat plíce. Což se podařilo, i když to trochu komplikovalo to mé astma,“ dodává. Během té doby se také od dcer dozvídal, co vše se s ním dělo, jak byl stav vážný a jak moc se o něj bály.
Pomohly lázně
Více čtěte v tištěném APŽ číslo 15.
