Nico (27) z Třebíče chodí světem pěšky - Do Milána udělal 1 226 000 kroků!
Pěšky už prošel pěkný kus světa. Nejvíce však o sobě dal třebíčský rodák Nico Moro (27) vědět, když letos vyrazil z rodného města do Milána na olympiádu po svých. Na sociálních sítích ho sledovaly a povzbuzovaly desítky tisíc nadšenců. Trasu dlouhou 924 kilometrů ušel přesně za měsíc, a přes nepříznivé podmínky tak stihl olympijský zahajovací ceremoniál v Miláně. Nakonec ještě přispěl na dobrou věc. Nechat vydražit boty, které mu táta ušil na cestu. Peníze věnoval nemocnému Damiánkovi (4), jenž má omezenou hybnost všech čtyř končetin (psali jsme v Aha! pro ženy číslo 12 – pozn. red.). Jak se to všechno seběhlo?
„Už jako dítě jsem chodil pěšky z Třebíče do Stříteže za mámou na benzinku. Často jsem vyrážel se svým psem, někdy i s kočkou v batohu. Chůze pro mě byla přirozená věc. A celý život jsem toužil být slavný. Jenže jsem neměl žádný výjimečný talent, kterým bych se mohl prosadit. Zlom přišel paradoxně ve chvíli, kdy jsem dělal reparát z matematiky na gymnáziu v Třebíči. Při učení jsem se díval na show Jana Krause, kde byl hostem Ladislav Zibura. Vyprávěl o tom, jak chodí pěšky po světě. A právě tehdy mi došlo, že i z tak obyčejné věci, jako je chůze, se dá udělat něco neobyčejného. Nechtěl jsem ale nikoho kopírovat. Rozhodl jsem se proto vytvořit komické duo, které bude zcela bez přípravy chodit pěšky po světě a na vlastní kůži zažívat všemožné nástrahy každodenního života. Podobně naladěného blázna jsem našel zhruba po půl roce,“ vzpomíná na své začátky s úsměvem Nico Moro. S kamarádem Matoušem se nejdříve vydali z Třebíče do Jihlavy. Během pochodu fotili každou dopravní značku, aby lidé věřili, že trasu skutečně ušli. Jihlava jim byla málo. Dalším cílem se stala Vídeň. To už byla větší výzva. Cesta trvala pět dní a ušli přibližně 150 kilometrů. Hezký výkon, ale stále nic převratného. „Pokud se totiž chcete stát opravdovými chodci, musíte vyrazit do španělského Santiaga de Compostela, symbolu křesťanských poutníků. My jsme tam vyrazili z Paříže. Čekalo nás 1600 kilometrů, které jsme zvládli ujít za 55 dní. Za tu dobu se nám přihodilo tolik věcí, že z toho vznikla kniha,“ říká Nico. V roce 2021 naplánovali vyrazit pěšky z řeckých Athén do Třebíče. Po několika kilometrech jsme se ale rozdělili a kamarád odletěl zpět do Česka. „Sám jsem pak během 19 dní ušel 550 kilometrů napříč celým Řeckem,“ pokračuje Nico.
Cesta z Nepálu
Stále ale toužil po něčem skutečně výjimečném. Vydal se proto do nepálského Káthmándú s cílem dojít pěšky až do Třebíče. Nakonec se mu podařilo ujít 3000 kilometrů napříč Nepálem, Indií, Pákistánem, Ománem, Spojenými arabskými emiráty, Kuvajtem, Saúdskou Arábií a Arménií. „V každém státě jsem se stal doslova celebritou. V Indii jsem se objevil v největších novinách s nákladem 3,5 milionu výtisků. V Pákistánu jsem se dostal do pěti novin a deseti televizí, a podobně to pokračovalo v dalších zemích. Lidé mě na ulicích zdravili, chtěli se fotit, žádat o podpisy. Bylo jich tolik, že jsem neměl kam uniknout. Trasu jsem ale nedošel. Po čase jsem si uvědomil, že mě nedokončené cesty velmi mrzí,“ přiznává Nico. Během putování se v každém státě nechal potetovat. Stalo se to jeho výraznou přidanou hodnotou příběhu. Pokračuje v nich dodnes. Cílem Nica je dostat se do Guinessovy knihy rekordů jako první člověk na světě, který bude mít na těle tetování z každého státu světa. Momentálně jich má patnáct. „Nejhorší to bylo v Gambii. Tam mě tetovali v kadeřnictví. Nebyl to ani tatér, ale někdo, kdo měl doma strojek. Dotyčný nepoznal černou barvu od zelené. Tetování bylo hotové za pět minut, do kolene ho vyloženě vyryl. Myslel jsem, že o něj přijdu. Hrozně to bolelo, chtěl jsem vyskočit z okna. Paradoxně nemám vytetované blízké Slovensko ani Maďarsko. Neměli tam na mě v danou chvíli čas,“ říká Nico.
Směr olympiáda
Reputaci z nepálské cesty si chtěl napravit. Proto vyrazil pěšky letos 6. ledna z Třebíče do Milána na zahájení olympijských her. I proto, že je napůl Čech a napůl Ital. Cestu nakonec zvládl a přispěl dražbou bot vážně nemocnému Damiánkovi. „Moc rád jsem se do dražby pustil. Hodně lidí mi potom psalo, abych se za ně nějakým způsobem taky postavil. Ale pokaždé to nejde. V době, kdy jsem šel pěšky půl roku Asií, přišel na začátku podobný boom. Nyní mi dávalo smysl uzavřít dražbu jen zhruba tři týdny po konci cesty. Vyšel jsme z Třebíče v lednu a nakonec jsem cestu o den zkrátil, abych splnil všechny své povinnosti. Navíc jsem zjistil, že budu mít vstupenku na zahajovací ceremoniál zdarma do 26 let, přičemž jsem ty sedmadvacáté oslavil o dva dny později. Bylo jasné, že tak to má být. Husina mi proběhla po celém těle, měl jsem radost, nezadržel jsem slzy,“ přiznává upřímně Nico Moro. Během své poslední pouti ušel 924 kilometrů, resp. 1 226 000 kroků. Začátky jsou podle jeho slov vždy těžké, Navíc na cestu ani netrénoval „Mám za to, že existuje nějaká paměť těla, která pomůže se znovu do takového módu dostat. Hodně trenérů se mnou nesouhlasí, ale věřím tomu, že to, co člověk při takovém fyzickém výkonu zažije, někde v těle zůstane. Je to stejné, jako když na kolo nesáhnete několik roků. Taky umět jezdit nepřestanete. Myslím, že s chůzí je to podobné,“ míní Nico. Ještě na začátku cesty se potýkal s horečkami. Byl zesláblý a zvažoval, že vše oželí. Nejbližší měli obavy i jeho zdraví. Pevná vůle cestu zdolat byla nakonec silnější. I když čtvrtý den pochodu byl pro něj nejtěžší. Teploměr ukazoval minus 20 ºC, neminula ho sněhová vánice. Do toho se mu vypnul mobil a nešel nabít. Kolem něj projížděla spousta aut. Skoro každý za volantem při pohledu na Nica si ťukal na čelo. „Byla to taková ulička hanby. Každý na mě troubil, co tam dělám. Chtělo se mi brečet, ale to nešlo, slzy by okamžitě zamrzly stejně jako voda, co jsem si s sebou nesl. Bagety, tyčinky, všechno bylo tvrdé jako beton. Nic nešlo jíst. Bylo mi špatně, byl jsem na pokraji zoufalství. Ale moje psychika byla nakonec silnější. Řekl jsem si, že nikdy nebude tak moc sněžit a pršet, aby mě to zastavilo. Jen přišly obavy, že dojít do Milána k šestému únoru nestihnu. Kdyby podobné počasí pokračovalo, zřejmě by to tak i dopadlo,“ přiznává s odstupem času Nico.
Lidé mu fandí - Nejen o tom čtěte v tištěném APŽ číslo 14.
