Pavlína Mähringová (40) a Veronika Břicháčková (40) - Na kontě mají téměř 1000 receptů!
Potkaly se v mezinárodním prostředí prestižní poradenské společnosti, kde měly našlápnuto ke stabilní kariéře a jasně nalinkované budoucnosti. Když pak shodou okolností byly Pavlína Mähringová (40) i Veronika Břicháčková (40) na rodičovské dovolené, začaly si mnohem více všímat toho, co dávají svým dětem na talíř. A shodly se na tom, že na našem trhu chybí srozumitelná a ucelená inspirace pro stravování z kvalitních a plnohodnotných potravin. Vzhledem k tomu, že obě rády vaří, pustily se do vlastního projektu Víc než kuchařky, který měl být ovšem původně jen »vedlejšákem«. Dnes už mají na kontě pět kuchařek s téměř tisícovkou receptů, mobilní aplikaci a komunitu tisíců věrných čtenářů.
Pavlína se narodila v Liberci, kde prožila téměř půlku svého života, než se na další dvě dekády přesunula do Prahy, původně jen kvůli studiu na vysoké škole. „Vtipné je, že už jsem zase Liberečák. S manželem jsme se rozhodli, že se sem vrátíme,“ uvádí. Obě místa mají podle ní svá specifika. „Lidé v Liberci jsou více takoví uzavřenější, nenechají si člověka úplně pustit k tělu. Řekla bych, že jsou stále ovlivnění historií Sudet. V Praze jsem zase nasákla tou sdílnější mentalitou. Bydleli jsme na Praze 6 na Petřinách, kde jsme měli skvělou komunitu, žili jsme tak jako pospolu,“ popisuje Pavlína rozdíl, který sama cítí. Své dětství popisuje jako opravdu hezké. „Byla jsem sice panelákové dítě, na rozdíl od Veru, která vyrůstala vyloženě v přírodě, ale i tak jsem trávila spoustu času venku s jinými dětmi. Pořád jsme něco podnikali, často jsme chodili na výpravy do lesa jen kousek za naším sídlištěm. Domů jsme se vraceli špinaví až za ušima, ale spokojené.“ Zpětně vidí, že velký vliv na ni měl i jídelníček, který v jejich domácnosti vládl. Vařilo se výhradně ze základních potravin, polotovary se u nich objevily opravdu jen výjimečně. „Neexistovalo, že bychom doma měli sušenky nebo chipsy. Rodiče je prakticky nekupovali a já jsem je vlastně ani nevyžadovala. V tomhle ohledu jsem jim za to všechno neskonale vděčná. Dalo mi to velice dobrý základ, vím, jak pracovat s těmi primárními surovinami. A také jsem se naučila i to, že dobrá buchta nevznikne sama od sebe – musí se poskládat z ingrediencí a člověk musí vynaložit úsilí,“ vysvětluje. V dětství se také pár let věnovala hře na klavír, v šesté třídě s ním ale »sekla« a opět se k němu vrátila teprve nedávno, když si ke svým kulatým narozeninám pořídila piano. Na jiné vysloveně pravidelné koníčky prý moc času neměla, hlavně kvůli učení. „Chodila jsem na výběrovou jazykovou základku, pak jsme šla na gymnázium, a obě školy byly hodně náročné.“
Směr k psychologii
Jako malá neměla žádné vysněné povolání, ale když byla na gymnáziu, chvíli uvažovala o architektuře. „Pořád jsem kreslila různé návrhy budov, ale nejsem moc dobrá v matematice, takže to jsem zavrhnula a rozhodla jsem se, že budu pomáhat lidem,“ říká Pavlína. Velkou inspirací pro ni v tom byla její maminka, která v 90. letech pracovala v sociálních službách. „Jezdila po domovech důchodců a ústavech pro duševně nemocné, a když tam třeba byla nějaká akce, občas mě vzala sebou. Líbilo se mi, co dělá a vlastně už od střední školy jsem začala chodit na různé praxe v této oblasti. Tímhle směrem jsem pak šla i na vysokou školu, kde jsem vystudovala obor psychologii a speciální pedagogiku.“ Po ukončení studií chvíli pracovala jako recepční, v roce 2010 úspěšně prošla pohovorem v poradenské společnosti, kde se mimo jiné v tamním vzdělávacím centru auditorů potkala s Veronikou. „Zároveň jsem se ale pořád věnovala krizové intervenci s dětmi na Lince bezpečí, kde jsem na zkrácený úvazek pracovala celkem osm, možná devět let. Je to taková moje srdcovky, něco co mě naplňuje. A i když se teď na plný úvazek věnujeme s Veru kuchařkám, postupně se k psychologii vracím.“ V roce 2015 dala v poradenské společnosti výpověď a odjela s manželem pracovně do Kanady, kde nejdřív působila jako hospodyně, později jako manažerka úklidových pracovníků. Následně strávili půl roku cestováním po Jižní Americe. „Když jsme se vrátili, nastoupila jsem zpět na Linku bezpečí na pozici vedoucí směny a měla jsem v plánu začít školit, protože to mě také baví. Nakonec ale dopadlo všechno jinak. Byla jsem těhotná, odešla jsem na mateřskou a začala jsem se s Veru věnovat kuchařkám.“
Dětství v přírodě
Veronika pochází z opačného konce republiky, než Pavla, a to z jihočeské vesnice Záhoří u Tábora. „Jde o malou vesničku se čtyřiceti domy a minimem obyvatel. Je to krásné místo obklopené přírodou, které si naštěstí pořád zachovává kouzlo klidu a odpočinku“, popisuje Veronika, která se do svého rodiště, kde pořád žijí její rodiče, velmi ráda vrací. Stejně jako Pavla, i ona se do Prahy přesunula kvůli studiím na vysoké škole a loni také oslavila čtyřicátiny. Své dětství vnímá jako typicky venkovské. Když zavře oči a vzpomene si na nějaký obraz, je to vždy někde venku. „Jako dítě si nevybavuju vůbec ten vnitřní prostor, vidím jen to kolem. Jak jsme s kamarády přijeli školním autobusem a šli jsme ven. Na koupaliště, do lesa, kolem kravína. Lezli jsme po stozích, hráli jsme šipkovanou. Připadá mi, že dnešní děti jsou o tohle všechno ochuzené. Žijí si už jakoby v takové virtuální realitě a neumí ocenit obyčejné věci,“ vzpomíná. Je proto vděčná, že její vlastní děti můžou u prarodičů v Záhoří zažívat to, co zažila jako dítě ona. Třeba vyrůstat se zvířaty, pomáhat se dřevem nebo si celý den hrát venku. Doma také odjakživa pěstovali zeleninu a chovali dobytek. „U nás se také vždycky vařilo takové to poctivé a opravdové jídlo z kvalitních surovin. V podstatě jsme ani nekupovali maso, protože táta je myslivec. Rozhodně ale nikdy nelovil zvířata pro zábavu, ale vždycky si cíleně vybírá slabší nebo geneticky vadné kusy kvůli ozdravení populace.“ Už od mala šly Veronice hodně dobře cizí jazyky. Na základní škole měla extra hodiny němčiny a chodila také na kroužek angličtiny. „Jezdila jsem na něj do nejbližšího města právě školním autobusem hned ze školy. Tehdy jsem byla naštvaná, že nemůžu vystoupit s dětmi ve vsi a jít ven, ale zpětně jsem za to ráda. Dalo mi to strašně moc.“ Na gymnáziu si zvolila humanitní směr, ačkoli třeba dějepis tehdy moc v lásce neměla. Mnohem více ji tehdy bavila biologie. „Rostliny a zvířata mě fascinovaly už od mala. A když jsme pak právě na gymplu zkoumali pod mikroskopem různé prvoky nebo mechy, byla jsem úplně v rauši. Dodnes mě také fascinuje lidské tělo a baví mě na sobě experimentovat s tím, jak optimalizovat organizmus, aby lépe fungoval.“
Více čtěte v tištěném APŽ číslo 11.
