Josef Stanislav (79): Dýmky se kouří kvůli chuti, je to obřad...
„Když si muž vybírá dýmku, má to jako s děvčaty. Musí si ji osahat a musí mu být sympatická,“ říká s úsměvem dr. Josef Stanislav (79) z Brna. Zřejmě ví, o čem mluví, protože je sbírá a bafá už přes padesát let. Současně je viceprezidentem mezinárodní organizace dýmkařských klubů, v jejímž čele dnes stojí žena, a členem mezinárodní akademie dýmek. Také se pravidelně zúčastňuje mistrovství světa v pomalém kouření dýmek. Mezi světové dýmkařské celebrity patřili například Albert Einstein, autor Sherlocka Holmese Arthur Conan Doyle, herečka Greta Garbo, kníže Karel Schwarzenberg či režisér Dušan Klein.
V kanceláři Stanislava, ve které najdete vše, co s dýmkami souvisí, to po tabáku vždy příjemně voní. Josef Stanislav vykouří denně tři čtyři, dává si k nim čaj a o fajfkách pokaždé rád pohovoří. „Dýmky se kouřily už před 3000 lety. Ať už to byli indiáni, kteří měli tabák, nebo v Číně, kde šlo ze zdravotního hlediska o různé bylinky. Největší boom kouření dýmek nastal po objevení Ameriky, když přivezla do Evropy tabákové listy výprava, kterou vedl Kryštof Kolumbus. Církev však byla zpočátku proti kouření, a tak se za to i zavíralo. Na starém kontinentu se kouření dýmek nejvíce rozšířilo za panování královny Alžběty I. Listy se tehdy srolovávaly. Námořníkům se prodávaly na couly v tabákovém laně, ve kterém se nejvíc uchovávala aromata a vlhkost. Největšího rozkvětu výroby dýmek došlo v 17. století v Holandsku. Ve městě Gouda, kde se dělají výborné sýry. Zpočátku se používaly pouze hliněné dýmky,“ začíná své poutavé vyprávění Josef Stanislav. Tam se vyráběly právě hliněné a následně i briárové dýmky. Až později vznikaly dýmky také z vřesovce stromovitého, jenž roste kolem Středozemního moře v oblastech, kde je v půdě hodně křemíku. Vydrží proto i 800 stupňů, tedy teplotu, které se při kouření dosahuje. Největší rozmach jejich výroby tak začal v Itálii a Francii, kde byl briárového dřeva dostatek.
Začátky u nás
„U nás nastal rozvoj kouření dýmky za stavovského povstání, kdy mu přišli na pomoc angličtí vojáci a s sebou přinesli i dýmky a tabák. Dál se kouřily hliněné dýmky nebo ty ze dřeva, tedy převážně z olše či břízy. Vevnitř se oplechovaly, aby dřevo neprohořelo. Ke konci 18. století se začaly dělat i porcelánové dýmky. Jejich nevýhodou bylo, že pokud spadla, tak se pro ni člověk už nemusel shýbat, protože se rozbila. Špatně se taky kouřily. Neodváděly teplo a porcelán v ruce pálil. Velký zájem však o něj byl ke konci 19. století. Když se totiž narukovalo, tak buď rodina nebo milenka nechali na porcelánovou fajfku namalovat různý motiv se jménem nebo případně i s útvarem, kam jejich syn či milý narukoval. Dýmku si voják s sebou potom odvezl, nebo ji nechal doma na památku,“ prozrazuje Josef Stanislav. Po první světové válce briár, protože nebyl ani příliš choulostivý na údržbu, ostatní převálcoval. V severní Itálii a Francii vyráběly firmy ručně kolem 10 milionů dýmek ročně. Během druhé světové války byla situace složitá. Tabák se nedovážel, a tak se pěstoval také u nás. Monopol na jeho prodej vznikl za Marie Terezie a trval až do roku 1990. Ze začátku za Rakouska-Uherska se monopol prodával. „Po druhé světové válce jsme jako země východního bloku měli jednu velkou výhodu. Výroba dýmek se zde totiž nepřerušila. Centrem byla Proseč, kam se sdružili místní výrobci. Svého času zde přišlo na svět za rok až dva miliony dýmek. Útlum jejich kouření u nás nastal po revoluci, kdy zde skončil státní monopol. O rok později jsem začal obchodovat se vším, co s dýmkami a dýmkovým tabákem souvisí. Tehdy jsme měli nejlevnější dýmkový tabák v Evropě, protože spotřební daň byla 35 korun z kilogramu. Dnes je to už 3650 korun. Přičemž Evropská unie stanovila minimální spotřební daň na kilo tabáku řádově 60 korun. Máme tak nejdražší dýmkový tabák v Evropě,“ prozrazuje Josef Stanislav. Velký zájem o kouření dýmek přišel v 90. letech. Bylo to díky levnějšímu kouření než u cigaret. Šlo také o určitý projev svobody. „Dýmky jsme začali dovážet z Itálie, Francie, Anglie a Německa. Tehdy se prodalo vše, co se dovezlo. Stát se toho chytil a pod nátlakem různých monopolů zvyšoval spotřební daně až tak vysoko, že dnes vybere méně peněz, než kdyby nastavil optimální spotřební daň. V současné době je kouření dýmek otázkou luxusu. Cigarety se kouří kvůli nikotinu, dýmka kvůli chuti, protože se neinhaluje do plic, a je tedy i zdravější. Dýmkou poukazuje dotyčný na svoji osobnost a vyčnívá z davu. Takže naši kuřáci se rekrutují hodně z řad vysokoškoláků, kteří chtějí být pro své okolí zajímaví. Ostatní kouří dýmku třeba jen do 30 let, pak se zamilují, mají rodinu a k dýmce se vracejí zase později. Většinou, když dovrší 45 roků.
Nelehké podnikání - Nejen o tom čtěte v tištěném APŽ číslo 9.
