Kadeřník hvězd Tomáš Arsov (38) - Po třinácti operacích uběhl půlmaratón!
Do jeho rukou se svěřují i známé tváře a je vyhlášeným odborníkem na vlasovou péči. Jen málokdo však ví, že kadeřník Tomáš Arsov (38) svádí velký celoživotní boj s postižením. Narodil se totiž s vážnou ortopedickou vadou, které se říká »golfová noha«. Na podzim podstoupil už třináctou operaci nohou a věří, že to byla konečně ta poslední. Ani přes nesnesitelné bolesti se však nikdy nelitoval. Právě tato krutá diagnóza ho naučila bojovat, nevzdávat se a jít si za svým. Lékaři mu zakázali sportovat, on přesto závodně tančil a běhá půlmaratóny.
Tomáš se narodil v roce 1987 s nožičkami otočenými dovnitř. Této vrozené vadě se říká golfová noha. Dnes už odborníci dokážou vývojové poruchy léčit mnohem přesněji a efektivněji, třeba Ponsetiho metodou (neinvazivní technika léčby, která využívá jemné manuální manipulace, postupného sádrování nožky a následné korekce Achillovy šlachy – pozn. red.). Jenže v té době to ještě tak nebylo a Tomáš musel už jako miminko podstoupit sérii bolestivých vyšetření a operací, při kterých mu lékaři řezali a znovu skládali kosti. V kotníku měl patnácticentimetrové šrouby. Všechno to utrpení začalo už pouhé tři týdny po narození. To si však naštěstí Tomáš ještě nepamatuje. Ví jen, že dostal dlahy a sádry. „První operace se pak odehrála, když mi byl rok, a obě nohy jsem měl v sádře. Vzpomínky na to mám jen z vyprávění rodičů a ze starých černobílých fotografií, které mi pomáhají si tu dobu představit. Mám však jasnou vzpomínku na období, kdy mi bylo pět nebo šest let. To už jsem si skutečně začal uvědomovat, jaké to je mít sádry na nohou. A pak si dobře pamatuji, že když mi bylo devět, ve třetí třídě, tak mě vozili do školy na kočárku, protože jsem nemohl chodit. Měl jsem sádru na noze tři měsíce, a přesto jsem chodil do školy, abych nezameškal nic důležitého,“ začíná vyprávění Tomáš Arsov.
Posměch od spolužáků
Dětství rozhodně neměl snadné. Místo toho, aby si hrál s vrstevníky, nejvíce vzpomínek má na pobyty v nemocnicích. „Pamatuju si, jak jsem hledal jakékoliv způsoby, jak se operacím a nemocnicím vyhnout,“ přiznal. Věděl totiž, že opět skončí se sádrou na noze, kterou pak nebude smět zatěžovat, a tedy zas a znova nebude moci vykonávat běžné činnosti. Dodnes se nemůže zbavit pocitu, jak se cítil při každé narkóze, a provází ho to dodnes. „Je tam vždycky obrovská zima, člověk je nahý, přikrytý plachtou, a to všechno je velmi nepříjemné. I když je personál vždy velmi milý, ta zima a bezmoc v takovém momentu jsou prostě realitou, kterou nemůžete ovlivnit,“ přiznává. Navíc se kvůli vrozené vadě cítil jiný. „Lékaři mi neustále říkali, co všechno musím a hlavně nesmím. Chodit, cvičit, lyžovat… Bylo to, jako kdyby bylo moje tělo omezováno a čekalo se, že se budu držet zpátky. Měl jsem pocit, že místo toho, abych žil naplno, jsem byl pořád jen upozorňován na to, co není možné. A to mě samozřejmě odlišovalo od ostatních dětí. Ale i přesto, že jsem se cítil jiný a občas zažil posměch od spolužáků, nikdy jsem to nebral jako něco, co by mě muselo definovat. Naopak, vždycky jsem se snažil ukázat, že to, co mi bylo řečeno, není pravda,“ vysvětluje Tomáš. Právě to, čím si musel projít, ho udělalo silnějším. „Každý, kdo říkal, že něco nedokážu, mi vlastně dal motivaci to dokázat. A díky tomu jsem našel cestu k tomu, co mě baví,“ dodává. Podle doktorů by měl Tomáš jen sedět doma a pouze občas chodit. Naučil se však poslouchat svoje tělo a ví, kde jsou jeho hranice. Věděl, že když bude jen doma sedět na židli, nohy mu ochabnou. Tak se naučil poslouchat lékařské rady 50 na 50. Částečně se jich držel, ale do toho naslouchal i hlasu svého těla. Závodně tančil, jezdil na kole, závodně plaval, dělal gymnastiku. Nyní chodí do posilovny a jsou to dva roky, kdy začal běhat půlmaratóny. „Vždycky jsem hledal cestu, jak se s překážkami poprat a posunout se dál. Dnes, ve svých 38 letech, už to vnímám jinak – s větším nadhledem i pokorou. Uvědomuji si, jak důležité je o podobných věcech mluvit a ukazovat ostatním, že se dá žít naplno i s handicapem. Když vás život něčím odliší, nemusí to být slabost. Je potřeba se za to nestydět. Ano, lidi na vás koukají jinak, ale spíše s podivem než s obdivem. To je část, která není snadná, ale je to součást toho, co jsem se naučil přijímat a co mi pomohlo stát se silnějším,“ říká kadeřník.
Více čtěte v tištěném APŽ číslo 2.
