Eva (45) z Loučeně usiluje o rehabilitaci dědečka Josefa Stříbrného (†61), který byl letcem v Anglii...
Smutný příběh Lidic známe všichni. Po atentátu na říšského protektora Reinharda Hendricha (†38) Němci vesnici nedaleko Kladna krutě vyhladili. Za vražedným útokem na prominentního nacistu měli údajně stát Josef Horák (†33) s Josefem Stříbrným (†61), kteří nasazovali své životy v Anglii. Ačkoli se nakonec ukázalo, že všechno bylo jinak, stále se najdou tací, kteří nazývají bývalé letce RAF vrahy. Vnučka Josefa Stříbrného, Eva Hollerová Stříbrná (45) z Loučeně, s pověřením ostatních pozůstalých požádala o dědečkovu rehabilitaci. On sám o ni totiž nikdy nepožádal. „Proč by mě měli rehabilitovat? Vždyť jsem nikdy nic špatného neprovedl,“ říkal. Co se tedy vlastně stalo?
Josef Stříbrný se narodil v Lidicích 28. 7. 1915 a žil s matkou i bratrem v domě čp. 33. V roce 1939 odjel do zahraničí, kde se později připojil do Československé samostatné brigády ve Velké Británii. Později byl vybrán k letectvu, kde patřil k nejlepším leteckým navigátorům. Důvodem, proč si nacisté vybrali k vyhlazení právě Lidice, bylo domnělé pojítko mezi lidmi z vesnice a atentátníky. Důkazem měl být dopis, který zaslal ženatý Václav Říha své milé Anně Maruščákové do továrny podnikatele Jaroslava Pály. V dopise z úterý 3. června 1942 stálo: „Drahá Aničko! Promiň, že Ti píši tak pozdě a snad mne pochopíš, neboť víš, že mám mnoho starostí. Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Gabárně. Jsem zdráv, na shledanou tento týden a pak se již neuvidíme. Milan.“ Zásluhou továrníka Pály skončil dopis na gestapu. Maruščáková později vypověděla, že ji Milan jednou požádal, aby nechala pozdravovat Horákovy v Lidicích. V tom spatřilo gestapo možnou souvislost s pachateli atentátu. Dne 4. června 1942 zatklo v Lidicích členy rodin Horákových a Stříbrných, později byli popraveni v Praze-Kobylisích, včetně Stříbrného matky Marie (†48 let) a mladšího bratra Františka (†25). Důkazy, že by oba letci byli napojeni na atentátníky, se nikdy nenašly. Jenže nacistická mašinérie už pracovala na plné obrátky a 10. června 1942 byly Lidice krvavě vyhlazeny.
Poválečná štvanice
Když se po válce oba letci vrátili z Anglie, kde pět let bojovali v řadách britského královského letectva, našli Lidice vypálené. Po Únoru 1948 byli propuštěni z armády a následovaly další perzekuce. Horák se vyhnul zatčení tím, že se vrátil do Anglie, kde tragicky zemřel. Stříbrný upadl do podezření, že udržuje nedovolené styky s příslušníky americké armády. Dne 24. listopadu 1948 byl obviněn z protistátních výroků, rozvracení republiky a napadení veřejného činitele. Z vězení byl propuštěn až na naléhání své sestřenice z Lidic, která masakr přežila. Ostatní přeživší však považovali Stříbrného a Horáka za viníky lidické tragédie. V nových Lidicích všichni dostali nové domy, kromě rodin Stříbrného a Horáka.Ti byli vyloučeni i ze Společnosti pro obnovu Lidic, pro kterou paradoxně pomáhali ve Velké Británii sbírat peníze. Během života Josefu Stříbrnému mnozí předhazovali, že je vrahem lidických obyvatel. Zemřel prakticky v zapomnění 27. listopadu 1976 v Písku na rozedmu plic.
Čeká se na soud
Ani po smrti Josefa Stříbrného neměla jeho rodina klid. Dnes žijí z nejbližší rodiny čtyři vnoučata. Anna, vnučka po letcově dceři Aleně, Eva a její dva bratři Jan a Pavel, jejichž otcem byl Stříbrného syn Pavel. Nyní se společně zasazují o očištění dědečkova jména. Nedávno předložila státní zástupkyně návrh na vyslovení soudní rehabilitace Josefa Stříbrného, a to ve vztahu k jeho nezákonnému věznění. Návrh musí projednat Obvodní soud pro Prahu 1. Termín jednání zatím není stanoven. Jak dědečkův příběh vnímá vnučka Eva, která o rehabilitaci jménem rodiny požádala?
Paní Evo, kdy jste se o osudu dědečka dozvěděla poprvé?
„Mám pocit, že to vím odjakživa. Nikdo se tím doma netajil, ale ani se o tom moc nemluvilo. Pro všechny zúčastněné ale šlo zřejmě o značné trauma, každý se s tím vypořádával roky. I náš táta o tom mluvil málo. Myslím, že těžce nesl vyčlenění rodiny, které následovalo po válce a Únoru 1948, kdy se letci z Británie společnosti nehodili.“
Jak vnímáte jednání přeživších z Lidic, kteří vašeho dědečka označili za viníka té tragédie?
„Je to těžké soudit. Vnímám to tak, že prožili hroznou tragédii a asi se jim nelze divit, že hledali viníka. Bohužel, ani skutečná pravda na tom později nic nezměnila. Přijde mi líto, že společná tragédie všechny rozkmotřila. Rodiny letců i přeživších žen to nesly dost těžce. Myslím, že se děda nikdy nevzpamatoval z těch traumat i skutečnosti, že se nemohl vrátit do rodné vsi. Ženy z Lidic ho označily za viníka a dědečka vyhnaly, což pro něj byla obrovská rána. Myslím, že to měl v sobě hodně i můj táta.“
Myslíte, že ho to trápilo celý život?
„Na konci přece jen polevil. Několikrát jsme Lidice společně navštívili, když tam pořádal setkání Antonín Nešpor, synovec Josefa Horáka, dítě přeživší ženy z Lidic, a Miroslav Kaliba, jehož maminka byla druhou nejmladší přeživší lidickou ženou. Když jsem se jich na lidický příběh zeptala, byla tam cítit hořkost. S vyloženou nevraživostí jsem se tam ale, možná díky pánům Nešporovi a Kalibovi, kteří nám jsou naklonění, nesetkala. Stihla jsem se potkat ještě s přeživší paní Kalibovou. Všichni se stavěli a staví za to, že jsou letci ve skutečnosti nevinní.“
Jak na vás návštěva Lidic zapůsobila? Nejen to čtěte v tištěném APŽ číslo 49.
