Lucie alias Angelica G. L´Amour (44) z Brna - Její životní vášní se stala burleska!
Tanec milovala odjakživa, její cesta k burlesce však nebyla úplně přímočará. V dětství vyzkoušela Lucie Čiháková (44) balet, v tanečních propadla kouzlu latiny a několik let také vystupovala jako go-go tanečnice, což ji naučilo skvěle improvizovat a hodně posunulo v sebevědomí. S burleskou začala až ve třiceti letech, nicméně dnes se jí věnuje profesionálně a dokonce platí za nejstarší aktivní tanečnici toho stylu v Česku.
Lucie se narodila v Brně, kde vyrůstala a žila téměř do svých pětadvaceti let „Byla jsem takové typické česko-slovenské dítě. A to doslova, protože táta je z Brna a maminka pochází z Nového Mesta nad Váhom. Na Slovensko jezdím pořád moc ráda, a to jak za rodinou, tak pracovně. Slovenština je jako moje mateřština, mám tenhle jazyk opravdu ráda a přepínám do slovenštiny se Slováky vždy,“ začíná své vyprávění Lucie. Už od mala ji to táhlo k hudbě, která měla v její rodině vždy důležité místo. „Můj dědeček byl houslista, ale u mě se hudební talent projevil spíš láskou k tanci a asi také určitým nadáním na cizí jazyky, které mi jdou skvěle.“ Od osmi let chodila na balet do základní umělecké školy, ale po dvou letech skončila. „Tehdy k nám na základku přišli nabírat holky do přípravky na baletní konzervatoř. V té době jsem ještě byla, jak se říká, samá ruka samá noha, ale oni už zřejmě věděli, jak se moje postava vyvine. Že bude úplně jiná, než je pro balet potřeba, takže mě nevybrali. Pamatuji si, že mě to mrzelo natolik, že jsem kvůli tomu přestala do »zušky« chodit,“ vysvětluje. Lucie opravdu vyspěla hodně brzy, mnohem dříve než holky stejného věku, a její »jinakost« jí poměrně komplikovala život. „Nejdřív se mi děti ve škole smály za to, že jsem brzy začala nosit brýle, navíc s takovou tou klapkou přes jedno oko. No, a když mi ještě k tomu narostla už v jedenácti letech prsa, ale jako že opravdu velká prsa, bylo to peklo. Dostávala jsem hodně hnusných přezdívek.“ Zkušenosti se šikanou byly bohužel dlouhodobé na více místech. Naštěstí v sobě měla od mala určitou přirozenou sveřepost a odvahu se bránit. Většinou se to však obrátilo proti ní. „Moc opory jsem nenašla ani u rodičů, kteří jsou sice skvělí, ale asi neodhadli, jak je to vážné. A určitě v tom hrál roli i fakt, že krátce po revoluci dostal táta nabídku na práci v Německu jako IT expert, takže moc nebýval doma. Zvlášť ze začátku, kdy jezdil domů třeba jen jednou za měsíc. Pamatuji si, že mi hodně chyběl. Navíc když přijel, snažil se dohnat naši výchovu dost autoritativně a měli jsme hodně napjatý vztah, což byla velká změna z toho, jak to bylo předtím. Ani moje brzy nalezené emancipované názory se mu moc nelíbily,“ přiznává.
Velká láska
Lucie byla šikanovaná celou základní školu, a přestože je povahou hodně extrovert, uzavřela se kvůli tomu do sebe. Neměla prakticky žádné kamarády a volný čas trávila hlavně čtením. Už ve svých dvanácti letech doslova hltala několika set stránkové romány klasických autorů. „Rodiče mě sice »nezachránili« od šikanování, na druhou stranu viděli, že se nemám dobře, takže mi už na základce zařídili nějaké terapie. Chodila jsem na ně i později, absolvovala jsem jich mnoho a jsem jejich velký zastánce. Pomohly mi vyrovnat se s následky šikany a se svou velkou citlivostí. Měla jsem spoustu věcí jinak než moji vrstevníci, emoce hodně prožívám. Měla jsem ráda školu a raději společnost dospělých, takže mezi vrstevníky jsem nikdy moc nezapadala.“ Po základní škole šla na Akademické gymnázium, které bylo jednou z prvních soukromých škol tohoto typu u nás a bylo hodně zaměřené na humanitní obory a jazyky. Lucie si ho vybrala i proto, že tam nešel nikdo z jejích spolužáků ze základky. „Chtěla jsem prostě začít od znovu, nebýt ta ponižovaná. Navíc se mi líbilo, že to byla malá škola a vyučovaly se tam předměty, které nikde jinde nebyly. Třeba výtvarné umění a film, které mě hodně lákaly. Na této škole studovalo mnoho lidí, kteří dnes pracují v kultuře nebo v médiích.“ Během studií na střední škole se na chvíli vrátila k tanci prostřednictvím klasických tanečních. Milovala to a pokračovala v dalších kurzech, a tehdy by se tomuto stylu ráda věnovala i soutěžně. Jenže vše ztroskotalo na tom, že jí chyběl taneční partner. „Tehdy bylo běžné, že je v tanečních víc holek než kluků, a já jsem poměrně často zůstávala na ocet, sebevědomí jsem tehdy měla dost nízké. V pokročilých pak už byly stálé páry, které spolu nejen tančily, ale i chodily, a to se mi nepoštěstilo. Nebo na mě zbyl partner, který neuměl ani základy a musela jsem ho vést já,“ vysvětluje Lucie. K tomuto snu se ale vrátila před třemi lety, kdy začala znovu tančit latinu i standardní tance s profesionály v sekci po am a často teď chodí na taneční soutěže v této kategorii. Po gymnáziu úspěšně složila zkoušky na Masarykovou univerzitu v Brně, na obory anglistika a filmová věda. V té době také začala konečně »randit« a měla svůj první vážný vztah. Se svým tehdejším přítelem byla nakonec více než 5 let. „Byly to skvělé roky mého života, byli jsme zamilovaní a bylo nám hezky a dokonce jsme se i zasnoubili. Jenže pak se to pokazilo, zjistila jsem, že mě podvádí. Ani naši společní kamarádi nebyli úplně lidi pro mě, nezapadala jsem tam, ale to jsem si uvědomila až později. Rozpad tohoto vztahu a ztráta prvního jakž takž fungujícího sociálního prostředí pro mě tehdy byly hodně těžké.“
Životní zvraty - Nejen o nich čtěte v tištěném APŽ číslo 46.
