Tatérka Ami Ohana (32) z Jezera u Benešova u Prahy nejen o své cestě k vědomému tetování...
Když objevila svět tetování, naprosto mu podlehla. Už ve dvaceti letech si Ami Ohana (32) otevřela v Brně své první tetovací studio a svojí prací doslova žila. Po pár letech však přišlo vyhoření a psychospirituální krize, které jí daly »stopku«. A bylo to, jakoby se jí rozpadl celý svět. Začala se hledat skrze různé alternativní metody, které jí postupně dovedly k tomu, že je pro tetování přeci jen stvořená, ale je třeba ho pojmout trochu jinak…
Ami, vlastním jménem Martina Ami Fišerová, se narodila v Havířově, kde strávila část dětství, ale než nastoupila do školky, od jara do léta bydlela s rodiči v malé vesničce v západních Čechách. Později se rodina odstěhovala do Brna, kde Ami chodila do školky a na základní školu, odkud pak přešla na osmileté gymnázium. Její rodiče byli vždy sportovně založení, hodně se u nich lyžovalo a jezdilo na kole, ale ona se nikdy nepovažovala za sportovní typ. Dnes si sice ráda zacvičí jógu a miluje snowboarding, ale vždycky ji to táhlo spíše k umění, už od dětství ráda kreslila a různě tvořila. „Asi i proto mě studium na gymnáziu nenaplňovalo. Nepotřebovala jsem vědět od všeho něco, navíc jsem se tam musela hodně učit a na tvorbu už jsem neměla vůbec čas, což mi vadilo. Takže jsem se pak v prváku rozhodla, hlavně za podpory mojí babičky, že se přihlásím na střední uměleckou školu. Rodiče moc nadšení nebyli, ale dovolili mi to,“ uvádí. Zkoušky skládala na dva obory, a to na interiérový design a nová média. Dostala se na oba a vybrala si ten druhý. „Byla to vlastně změť různých uměleckých směrů, takže jsme měli možnosti vyzkoušet si toho spoustu a hlavně věnovat se tomu, co nás zajímá. U mě to bylo tetování, kterému jsem naprosto propadla v šestnácti letech, a bylo skvělé, že jsem ho mohla implementovat i do svých školních výtvorů. V rámci ročníkových prací jsem třeba tetovala prasečí hlavy a kůže, moje maturitní práce už pak zahrnovala přímo výtvory na lidech,“ popisuje. Své první tetování si pořídila, když jí bylo sedmnáct, tajně, aby o tom rodiče nevěděli. „Dřív než v osmnácti mi ho nechtěli dovolit, ale nemohla jsem vydržet. Byl to motiv andělských křídel, který jsem si ale nechala později předělat. Cítila jsem, že se ke mně nehodí, a dnes, kdy se věnuji vědomému tetování, už vím proč.“
Cenné zkušenosti
Ještě na střední škole měla možnost dva roky pracovat jako fotografka pro časopis Tetování, což ji hodně naučilo. Jezdila na různé tetovací konvence po Evropě, měla možnost dívat se pod ruce těm nejlepším tatérům, viděla ta nejhezčí tetování a hlavně se dostala do tatérské komunity. Také už sama poměrně hodně tetovala, většinou kamarády a známé, i když ze začátku jí to prý příliš nešlo. „V té době nebyly strojky dnešní úrovně a já byla ráda, že jsem ten svůj z ebay za pár šupů vůbec udržela v ruce. Naštěstí v té době u nás ještě nebylo tolik tatérů, takže jsem měla výhodu. Vždycky se našel někdo, na kom jsem se mohla zdokonalovat,“ upřesňuje. Postupně se ale zlepšovala, jezdila hostovat do pražského studia Bobek tatoo, její práce se objevily na stránkách českých i zahraničních magazínů a hostovala například i v jednom studiu až v dalekém Hongkongu. Do svých dvaceti let nasbírala už tolik cenných zkušeností, že se rozhodla otevřít si v Brně své vlastní tetovací studio. „Šla jsem do toho s mým tehdejším přítelem, se kterým jsme se ale paradoxně těsně před otevřením rozešli. Každopádně jsme spolu pracovně zůstali a klapalo to. Oba jsme se zajímali o šamanismus a myslím, že i na tom našem studiu to bylo vidět. Byli jsme jiní než klasická tetovací studia a zpětně vidím, že nás vyhledávali lidé, kteří za tetováním viděli víc než ozdobu.“ Ami tetováním doslova žila, dokonce natolik, že její veškeré koníčky, zájmy a dokonce i osobní život šly stranou. Po šesti letech intenzivní práce naprosto vyhořela, a to jak pracovně, tak i osobně. „Bylo to, jakoby se mi rozpadl celý svět. Do té doby jsem si myslela, že vím, kam směřuju, ale tehdy jsem najednou nevěděla nic. Došlo to tak daleko, že už jsem nemohla vzít tetovací strojek ani do ruky, natož sahat na lidi. Okamžitě se mi udělalo špatně i fyzicky,“ popisuje. Oznámila tedy konec tetovací kariéry a v brněnském studiu nechala hostovat jiné tatéry, později ho zavřela úplně. Začala se věnovat spirituálním věcem a po několika měsících jí přišla vize, jak s tetováním pracovat jinak. „Prošla jsem si tzv. psychospirituální krizí, která mě navedla na mou další cestu. Našla jsem si mentorku a začala se hledat skrze různé alternativní metody. Pár let jsem sama dělala mentoring ženám, které stály na životní křižovatce, potřebovaly najít nějaké své poslání nebo řešily partnerské věci. Součástí této transformace mohlo být, ale nemuselo, také tetování spojené s aktivačním ceremoniálem. Pak jsem ale ve svých dvaceti osmi letech otěhotněla a mateřství mě dost uzemnilo, cítila jsem, že spirituality tímto způsobem už bylo v mém životě dost. Že se spiritualita dá žít i jinak.“
Více čtěte v tištěném APŽ číslo 45.
