Psycholožka Jarmila Kubáňková (43) už více než 20 let pomáhá lidem v náročných situacích...
Vystudovala fyzioterapii, následně ji zlákala psychologie a bohaté pracovní zkušenosti získávala na různých pozicích linek důvěry. Svou budoucnost však Jarmila Kubáňková (43) viděla ve své vlastní praxi, kde by nebyla tlačená do zběsilého tempa a nikdo opakovaně neposuzoval její výkonnost. Nakonec ale vše dopadlo jinak. V neziskovém sektoru zůstala a již několik let působí v čele organizace Cesta z krize, která poskytuje psychickou podporu dětem i dospělým. Tam má kromě řízení firmy na starosti také získávání finančních prostředků, aby se dostalo pomoci všem, kteří se odhodlají na krizové linky zavolat…
Jarmilu Kubáňkovou, rodačku z pražské Bubenče, to odmala táhlo k příběhům. „Byla jsem dítě, které musíte vyhánět od knih. Venku jsem si nikdy moc nehrála, prostě jsem si četla a snila. Hrála jsem také na klavír, a dvakrát týdně kvůli zádům plavala,“ vzpomíná psycholožka. Už na prvním stupni základní školy složila zkoušky do třídy s rozšířenou výukou jazyků, místo šesté třídy nastoupila do jednoho z prvních osmiletých gymnázií. „Měla jsem tam vynikající učitelky češtiny, dějin umění a biologie člověka. A i když jsem první dva obory nešla studovat, tak si samozřejmě uvědomuji, že v češtině i v dějinách umění mě nijak zvlášť nezajímal přechodník minulý nebo vývoj zachycování perspektivy, ale lidé a jejich emoce, příběhy a otázky, které si tehdy kladli. A biologie člověka mi pomáhala pochopit, jak se to děje, že jsme schopni fungovat.” Zájem o lidi a jejich životy ji postupně formoval, a protože ji od mládí bavilo argumentovat a obhajovat svůj názor, chvíli zvažovala kariéru právničky. Nakonec ale převážil zájem o člověka a jeho fungování, a tak šla studovat fyzioterapii na 2. LF UK k profesoru Pavlu Kolářovi. „Profesor Kolář na fyzioterapii, ale i profesor Mareš na neurologii nebo docent Radvanský na (pato)fyziologii mi pomohli aspoň trochu pochopit, jak pracuje lidské tělo. A tohle mi pomáhá v mé práci dosud. Těžko se můžu tvářit, že mou doménou je »duše«, a s »tělem« si jděte někam jinam,” popisuje. Následně se už jako bakalářka vrátila do prvního ročníku na pedagogickou fakultu, obor psychologie – speciální pedagogika. Na psychologii ji tehdy lákalo hlavně pochopení, proč různé věci cítíme různě. „A taky jak to udělat, aby se předešlo hádkám a nedorozuměním, respektive jak si »nenaběhnout hned na vidle«.
Náročná práce
Doktorát z pedagogické psychologie získala v roce 2017, praxi na různých pozicích »linek důvěry«. Zkušenosti s problémy lidí včetně krizových momentů nasbírala jako konzultantka a zástupkyně vedoucí Pražské linky důvěry nebo v organizaci Green Doors, a od podzimu 2014 také přímo v Cestě z krize, do jejíhož čela se později dostala. Každá pozice jí dala celou řadu cenných zkušeností, bohužel některé i ty negativní, jako jsou tlak na výkon a časté porovnávání, což byl mimo jiné důvod, proč dlouho uvažovala o své vlastní ordinaci. „V Green Doors jsem si naplno uvědomila, že jsme »společnost práce« – jsme obrovsky orientovaní na výkon. Měli jsme klienty, kteří odmítali invalidní důchod, protože ho vnímali jako zásah do své důstojnosti. Strach, že přijdou o »užitečnost«, a tím i o část důstojnosti, jim bránil v tom, aby si nechali pomoct a žili lepší život,“ uvádí psycholožka. Krizové situace ji ale naučily i další praktické dovednosti. „I když normálně vstávám pomalu, v krizové (nejen pracovní) situaci jsem okamžitě 100% nastartovaná. Mám velmi rychlý nástup rozhodování, jdu hned »do akce«. Sen o vlastní praxi zatím odložila na neurčito, a to právě kvůli Cestě z krize. I když jde o profesi náročnou na čas i psychiku, pro Jarmilu Kubáňkovou je smysluplnost a touha měnit věci k lepšímu stále motorem, který ji žene vpřed. V dobrém ovlivňovat nebo směrovat životy lidí jsou důvody, pro které jí stojí za to obětovat čas i energii. „Jeden ze silných telefonátů jsme měli na Nový rok. Nad ránem nám zavolal pán, že se probudil a jeho žena byla mrtvá. Nevěděl, komu by se mohl ozvat, nechtěl nikoho obtěžovat po noci plné oslav. Nechtěl rušit rodinu ani lidi na záchrance, nevěděl, co má dělat, a byl s tou situací úplně sám…,”popisuje psycholožka. Příběhem se šťastným koncem byl telefonát mladé slečny. „Jednou večer volala mladá dívka, že její kamarádka píše na sociálních sítích příspěvky, že už nevydrží, jak se rodiče hádají, a pak se odhlásila. Chvíli to trvalo, ale naštěstí se dívku podařilo přesvědčit, aby se svěřila své matce, která zkontaktovala rodinu dceřiny kamarádky. Pisatelka postů už si sice ublížila, ale podařilo se ji zachránit a hlavně se jí dostalo následné potřebné pomoci. Všímavost kamarádky jí v podstatě zachránila život. Nebýt lhostejný je v těchto případech strašně důležité,“ vysvětluje Jarmila Kubáňková.
Peníze zachraňují Jak? Dočtete se v tištěném APŽ čslo 39.
